Humans (UTS 2)

28. Je po mě...

*Bakugo pov.

„Dobrou noc." Zavrčel na mě hlubším hlasem a s otevřenou tlamou se na mě vrhl.

Takže takhle to bude? Nestihnu poznat svět, protože mi teď a tady ten žralok ukousne hlavu? Takhle jsem si svůj konec nepředstavoval.

Jediné, na co se zmůžu je zavřít oči a s posledním douškem vzduchu, co ve mně zbyl, vyřknout slovo, které mi přišlo jako první na mysl.

„Eijiro..."

Nic se nestalo.

I když mi stále nešlo se nadechnout, otevřu oči a spatřím Kiriho, jak stojí přede mnou, jeho tělo je zpevněné a zubatá čelist jeho táty je zakousnutá do jeho levého předloktí.

„Ki..." nemohl jsem dýchat.

„Nech ho na pokoji! On za nic nemůže." Jeho táta se tomu jen zasmál a pak jeho ruku pustil. Neměl tam ani kapku krve.

„Že za nic nemůže? Vždyť ti úplně pomotal hlavu. Copak jsi zapomněl, že nejsi člověk, ale mořan?"

„Jasně, že nezapomněl. To ale neznamená, že si nemůžu dělat co chci." Oba na sebe mrzutě hulákali. Trochu mi to připomnělo mě a moji mámu, ale u nás je to spíš jen rutinní hádka, zatím co u těch dvou je to doslovná nenávist.

Několikrát jsem se udeřil rukou do zad, než se mi konečně povedlo nadechnout.

„To myslíš vážně, že nás vyměníš za lidi? Že mě, svého otce a rodinu, vyměníš za něho? Odporného a obyčejného člověka?"

„Stokrát lepší on než otec, který mi brutálně zavraždil kamaráda a nutil mě dělat věci, které nechci dělat."

„Ten kluk a tvůj kamarád? Nenuť mě se smát. On byl nula. Nicka. Jen žraloci jsou nám rovni a stojí za náš čas."

„Jsi odporný." Jen co to Kiri dořekl, jeho táta se na něj zhnuseně a vztekle podíval.

„Nenuť mě Eijiro! Nechtěj abych tě zabíjel, protože pokud mi nedáš jinou možnost, já to udělám."

„To nedovolím ty rybáku zasraný!" rychle se postavím na nohy a popadnu do ruky jeden ulomený kus meče ze země. Hned se s ním napřáhnu a zasáhnu toho šmejda do obličeje. On se nestačil zpevnit, a tak z místa, kde se rozbité ostří setkalo s jeho kůží, vystříklo plno krve. Kiriho pro jistotu sejmu k zemi.

Jeho táta začal zběsile vřískat bolestí a rukama si krýt obličej. Ustoupil od nás několik kroků a bojoval s rovnováhou.

Kirishima se rychle postavil na nohy a chytil mě za ruku, ve které jsem držel ostří.

„Jsi v pořádku?" s mojí rukou trochu škubl a já tak čepel pustil. Ukázal jsem mu tak mojí zakrvácenou dlaň od mojí krve.

Tu čepel jsem uchopil pevně a tím se tak od ní nechal dobrovolně pořezat. Bylo mi to ale fuk. Hlavně, že jsem dostal toho šmejda.

„To nic není." Prohodím rychle a s rukou se mu vysmyknu. Jeho tvář byla bílá z šoku, ale nic neříkal ani neudělal.

„Ty špíno...ghaaahh... Za tohle zaplatíš!" Kiriho táta se zase narovnal a odhalil tak krvaví šrám přes jeho pravou tvář, podél nosu nahoru, až na jeho čele na levé straně.

Zpevnil svoje tělo a rozeběhl se na nás.

„Bacha!" vřískl Kirishima, ale jeho táta byl rychlejší a vrazil do nás obou. Málem mi zase vyrazil dech.

Pak zaútočil znova. A pak znova a znova.

Nezastavoval se a jen na nás nabíhal plnou rychlostí ve zpevněné formě. Když už nás trefil, dost to bolelo. Kiri se snažil schytávat za mě většinu těch úderů, ale ne vždy se mu to povedlo.

Bez zbraně a možnosti se, jakkoliv zamyslet nad strategií jsem začal kašlat krev.

*Kiri pov.

Tohle mě nebaví. Ten magor se zbláznil. A Bakugo je teď zraněný.

Uhýbali jsme mu jak splašený, ale že by se nám dařilo říct nejde.

Zděsilo mě, když jsem zaslechl Bakuga bublavě kašlat.

Neustále jsem se ho snažil držet za sebou a bránit ho před útoky mého táty.

Když jsem se otočil zděšeně jsem zíral na jeho pusu, ze které mu tekla krev. Po každém zakašlání z ní vytekl další a další pramen.

„Baku..."

„Nic mi není." Zopakoval znova a jen se křečovitě chytil za břicho. Jenže není čas tu jen tak postávat. Můj táta útočí každou chvíli.

Okamžitě si ho zvednu do náruče a začnu s ním utíkat dál k lesíku.

„Co to děláš? Okamžitě mě pusť! OI! Shitty hair!" ignoroval jsem ho a jen jsem utíkal.

Opatrně ho položím na zem a zprudka se otočím na otce.

Běžel na nás.

Ze všech sil se napřáhnu a když se táta přiblížil, pokusil jsem se mu vrazit pěstí.

Uhnul, ale naštěstí se zastavil a vrhl se do boje semnou. Bakuga ignoroval.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu bojovat se svým tátou na život a na smrt. A ještě k tomu na souši.

Ale mile mě překvapilo, že mu docela stačím.

Občas mě trefí bolestivě, až i do krve, ale to i já jeho.

Netuším, jak dlouho do sebe bušíme. Vůbec nevnímám svět kolem sebe.

Aspoň dokud mě táta netrefí jedním z těch kousků rozbitého meče do ruky. Pořezal mi jí skoro po celé její délce.

„KIRISHIMO!" z dálky jsem zaslechl Bakuga jak na mě volá. Vidění se mi rozostřilo a táta přede mnou úplně zmizel.

Místo toho jsem začal vnímat všechny okolo.

Několik žraloků leželo na zemi a nehýbali se. Přátele jsem nezahlédl, ale postřehl jsem Shinsa, jak stojí dál ode mě, zády ke mně, a s někým bojuje. Používal temně zbarvenou magii.

Pak se pootočil a já spatřil, že má černě zbarvené oči. Stratil veškeré bělmo.

Takže se jim to povedlo? Shinso je pod kontrolou vzpomínek svého táty...

Nevím, co mě to napadlo, ale už jsem svoje tělo nezastavil.

Ze země vedle sebe jsem zvedl kámen a hodil ho jeho směrem. Pak jsem zaslechl smích svého táty, když jsem se netrefil. Zkusil jsem to znova.

A tentokrát jsem Shinsa trefil.

Otočil se na mě. Moje vnímání bylo zpět.

Táta stál jen pár kroků přede mnou a chystal se do mě zabodnout další střep z meče.

„TAK DĚLEJ! ZABÍ MĚ!" zakřičím z plných plic.

„Neříkej dvakrát." Odpověděl můj táta. Jenže moje slova nepatřila jemu.

Otec se s kusem meče nade mnou napřáhnul a pak se ozval nechutně čvachtaví rupaví zvuk a on se zarazil.

Pak přidušeně vydechl a z pusy mu vystříkl gejzír krve, přímo na mě. Ruce mu padli podél těla a ten kousek meče upustil na zem.

Já to jen celé šokovaně sledoval. Srdce jsem měl až v krku a celí jsem se třásl.

Pak už jsem jen sledoval, jak můj otec bezvládně padá k zemi.

Na zádech měl obrovskou díru. Okamžitě od něho odtrhnu oči. Ty mě začali pálit.

On je...je...mrtví... Zamřel, protože jsem to tak naplánoval...já ho zabil. Ne... Já ne.

Srdce se mi hned po tom uvědomění zastavilo.

Seberu veškerou odvahu a podívám se před sebe.

Shinso tam stál a sledoval mého tátu na zemi. Jeho pravá ruka byla celá od krve. Vlastně byl celí od krve.

Moje krev se zastavila a srdce se asi nadobro zastavilo.

Pak se Shinso podíval na mě s těma jeho černýma očima.

Je po mě...