Humans (UTS 2)

5. Knihovna

Ahojte, tady Andy 😉

Tak jak jste si užili svátky? Byl Ježíšek štědrý? Dokázali jste zůstat dlouho do rána vzhůru o Silvestru? Přiznat, kdo se opil 🤣

Já si Vánoce i Silvestr užila náramně 🤗 A jelikož nepiju, tak jsem zůstala i střízlivá 😁

Každopádně tu máme konečně rok 2024 a s ním i další kapitolu tohoto příběhu

Užívejte 😉

❤️ADIOS❤️

__________________________________

*Shoto pov.

Všechno, co mi pověděl Midoriya mi vířilo v hlavě a postupně si to nacházelo různá místa mezi vyřešeným a nevyřešeným.

Už jsem chápal Shinsa o něco víc a rozhodl jsem se, že už to nechám být. I když moc nerozumím všemu.

Co mi ale pořád hučelo v hlavě byl Midoriya sám.

Z nějakého důvodu mi vadilo, že spala Uraraku tu první noc u něj doma.

Když pak zmínila, že chce být jinde, bezmyšlenkovitě jsem se nabídl abych se s ní prohodil.

Ale z jakého důvodu jsem tak uvažoval a jednal, vůbec netuším.

A teď jak se Uraraka přiznala, že se jí líbí dívky, jako by se ve mně něco pohnulo a zlomilo zároveň.

Její přiznání mě zmátlo, rozveselilo a taky rozesmutnilo.

Jenže vůbec netuším proč.

Knihovnu jsem si vymyslel, abych mohl být sám, ale čím blíž jsem byl, tím víc mě to začalo doopravdy zajímat.

Třeba najdu nějakou nápomocnou knihu, která mi pomůže víc porozumět lidem.

Vstupní dveře do knihovny byli dokořán otevřené, a tak se mi už zvenčí naskytl pohled, který mě okouzlil.

Nebyla sice nijak zvlášť velká, jako ta, co máme doma, ale působila majestátně a nádherně.

Tady by se sestře moc líbilo.

„Zdravím. Jsem Tenya Iida. Místní knihovník. Máte nějaké přání? Rád vám pomůžu." Vedle mě se zjevil nějaký vysoký kluk asi mého věku. Na nose měl brýle a zíral na mě zkoumavým pohledem.

Ani jsem mu nestačil odpovědět a zase promluvil. Jeho úsměv se o něco víc rozšířil.

„Vás neznám. Už je to doba, co se tu u nás ukázal cizinec. Jak můžu pomoci?"

„No... Vlastně, nehledám nic konkrétního. Jen jsem chtěl být chvíli sám." Jeho obličej trochu zvážněl a přikývl.

„V tom případě jste tu správně. Kdybyste přeci jen něco potřeboval, neváhejte mě o to požádat. Od toho tu jsem."

„Mám vzkázat od vašeho kamaráda, Izuka Midoriyi, že vám knížku vrátí hned jak si najde čas. Doteď to nezvládal." Hned co jsem zmínil Izukovo jméno se na mě děsivě podíval.

„Vy se znáte s Izukem?" křečovitě přikývnu. „Tak místo toho, aby se mi přišel osobně omluvit, tak si za mnou posílá kamarádíčky, které ani neznám. Já se už z něho fakt picnu. To je už několikátá kniha, kterou nevrací v čas."

Jeho tiché vrčení nad touhle situací mě trochu polekalo.

Pak se na mě znova podíval a začal se nejistě smát.