Humans (UTS 2)

12. Pravda

*Kiri pov.

„O čem to mluvíš Tetsu? Proč musíme rychle zmizet?"

„Jde o otce. Našel tě a jde si pro tebe."

„Cože?"

Šokovaně jsem na něj vykulil oči.

Otec je tady? Jak? Kdy? A proč mě Tetsu varuje? Já myslel že je na jeho straně...

Už jsem se ho chtěl na to zeptat, ale jako by mi četl myšlenky, podíval se na mě s lítostí a smutkem.

„Eijiro... Strašně moc mě to mrzí. Já... Myslel jsem si, že...že..."

„Co? Že jsem lhář?"

„Ne." Odpoví okamžitě a rázně. Popošel ke mně blíž a já ho nechal. „Otec mi nakecal, že tě někdo ovlivnil. Zmanipuloval."

„To je blbost."

„Já vím. Odpusť mi to. Nechtěl jsem tě naštvat. Chci abys věděl, že jsem na tvojí straně. Táta ať si škubne ploutví."

Byl jsem moc rád, že tohle všechno říká. Že je skutečně na mé straně. Tetsu je pro mě jediná rodina.

„Eijiro, musíme okamžitě zmizet. Táta se spolčil s gangem jedovatých ryb. Jdou nejen po tobě, ale i po tvých přátel. Musíme hned zpátky do moře."

Ani jsem mu nestihl odpovědět, do řeči mi skočil uřvaný Bakugo. Absolutně jsem zapomněl, že je tady taky.

„TAK MOMENT. O ČEM TO VY DVA MLUVÍTE? JAKÝ GANG JEDOVATÝCH RYB? A CO TO MELETE O VRÁCENÍ DO MOŘE?"

Tak tohle je v prdeli.

„On to neví?" udivil se Tetsu. Já na něj výhružně zavrtěl hlavou s prosbou v očích, aby víc neříkal, ale už je stejně pozdě.

Bakugo si mě otočil čelem k sobě a div mi nevypálil díru do hlavy.

„Vysvětluj. A to hned!"

„Na to není čas. Musíme..."

„SKLAPNI TY KRETÉNE!" Seřval mého bratra a mě stále nepouštěl ze svého sevření.

Tohle bude bolet...

*Bakugo pov.

Já věděl, že je s nimi něco divného. Ale tohle? To jsem nečekal.

Absolutně jsem nepobíral, co z toho shitty hair vypadlo.

Oni jsou vážně z moře? Jako že mořští lidé? Napůl ryby a napůl lidé?

„Bakugo?" ozval se ten blbeček a koukal na mě pohledem, který jsem nedokázal zařadit.

„Co?" odseknu.

„Jsi v pohodě?"

„V pohodě? Ne!" odfrknu si a nechám vztek, aby mnou proudil. „Měl jsi v úmyslu mi to někdy říct?"

Mlčel. To mě tak štvalo.

„Ví to ti mágové? A Sero?" jen tiše přikývl. „To snad není možný." Pak mi to došlo. „POČKEJ! NEŘÍKEJ MI, ŽE TO VÍ I DEKU!" opět jen nepatrně kývl na souhlas. „A PROČ JSI TO NEŘEKL MĚ?"

„Já jsem chtěl. Vážně, ale..."

„Nekecej!" skočím mu do řeči. „Víš co nejvíc k smrti nenávidím?"

„Ne."

„LHÁŘE A PODVODNÍKY. FALEŠ A PODRAZ." Byl jsem tak nasraný, až jsem se sám divil. Je možné, že to přeháním? Ne! Zlobím se oprávněně.

„Bakugo já..."

„NE! Už nic neříkej. Jdi mi z očí. Ty i ta tvá partička."

„Bakugo prosím."

„JÁ TI VĚŘIL EIJIRO! ZASTAL JSEM SE TĚ PŘEDEVŠEMA! POMOHL JSEM TI. A CO JSI UDĚLAL TY? BODL MI KUDLU DO ZAD!" Co to se mnou je? Proč je mi tak moc na nic? Ještě víc mě nasírá to, že mě pálí oči.

„Já nechtěl..."

„Vypadni!"

„Baku..."

„ŘEKL JSEM VYPADNI! VŠICHNI VYPADNĚTE!" z plných plic jsem ho seřval.

Tohle je naposledy co jsem si k sobě tak blízko někoho pustil.

Kirishima na mě koukal zničeně. Jeho výraz mluvil za vše. Je zničený asi jako já, ale to mě nezajímá. On ublížil mě, ne já jemu.

Naštěstí se už přestal dohadoval a spolu se svým bratrem opravdu odešel zpět do vesnice.

Celou dobu jsem ho sledoval. Zíral jsem mu na záda a nebyl jsem schopný normálně uvažovat.

Začal jsem se neovladatelně třást. Dýchat bylo skoro nemožné a oči se mi začali plnit slzami.

Z plna hrdla jsem zoufale zařval a zhroutil se na kolena. Dal jsem emocím volný průběh a bylo mi to jedno.

Byl jsem od vesnice hodně daleko a tady mě nemohl nikdo vidět ani slyšet.

Byl jsem sám.

Zase.

*Kiri pov.

„Eijiro?" ozval se po několikáté Tetsu po cestě zpět do vesnice.

Netušil jsem, že jsem odešel až tak daleko.

„Jsi v pohodě?"

„Ne." Povzdychnu si.

To, co mi řekl Bakugo jsem si zasloužil. Skutečně jsem ho zradil. A bolelo to opravdu hodně.

Prvně jsem si to neuvědomil, ale Bakugo se pro mě stal někým hodně důležitým v mém životě. Jenže už to asi nemá cenu. Je konec.

Bože tohle je tak v háji. Nemůžu teď brečet.

I tak se to stalo.

Aniž bych si to přál, několik slz se mi skutálelo po tvářích. Tetsu si toho všiml, ale naštěstí nic neřekl a jen mě konejšivě pohladil po rameni.

Ozval se až skoro u vesnice.

„Omlouvám se."

„Vždyť ses už omluvil." Nechápal jsem ho.

„To jo, ale já se teď omlouvám za tohle. Netušil jsem, že ho máš rád a že nic neví. Je to moje vina."

Že ho mám rád...? Mám ho rád? Já ho mám opravdu rád.

Silně zavrtím hlavou.

„Právě. Nic jsi nevěděl, takže se nemáš proč omlouvat. Můžu si za to sám."

„Ale stejně."

„Neřeš to prosím. Už je to jedno."

„Dobře."

Dál už jsme pokračovali potichu až k domu Tokoyamiho a Shojiho, kde jsem své přátele nechal.

Rychle si před vstupem dovnitř otřu obličej do trika a bez zaklepání spolu s Tetsu vlezu dovnitř.