heart attack // h.s.

1

Z nebe padaly studené kapičky, které nechávaly mou pokožku vlhkou, po celém těle se mi objevila husí kůže a naježily se mi chloupky. Černé mraky se vznášely po obloze a já měla opět ten pocit uvolnění, který jsem v takových chvílích upřímně milovala. Intenzita deště každou chvílí sílila, z povzdálí jsem mohla slyšet i hromy, které děsily malé děti i rodiče.

Lidé okolo si balili svoje věci. Přes husté černé mraky nepronikal ani jeden sluneční paprsek, ale já i přes to měla vysoce na nose nasazené Lennonky, které jsem si i přes divné pohledy od lidí okolo nehodlala sundat. První záblesk osvítil park a byl doprovázen hlasitým duněním mraků.

Vyžívala jsem se v takovém počasí, dodávalo mi značnou energii, svobodu a uvolnění. Většina lidí z mého okolí mělo vždy rádo slunce, jezdilo k moři a opalovalo se. Ale já mezi ně nezapadala, milovala jsem Londýnské počasí, ráda sem jako malé dítě skákala do kaluží, které se tvořily z častého deště a jako jedna z mála jsem nerada chodila ven, když bylo teplo.

Vyndala jsem si ze zadní kapsy kartu, přejela jsem po přístroji a dveře do školy se mi otevřely. Po chodbách tradičně chodili studenti zmateně, s čísly na papírech hledaly své skřínky a házely do nich potřebné učebnice, papíry a věci, které s sebou nechtěli, nebo byli líní nosit.

První školní dny, kdo to vymyslel? Studenti by radši zůstali doma, rozdávání rozvrhů, které stejně někde ztratíme, ve většině případů spíše roztrháme. Vidět zase ty posměšné obličeje všech okolo, když nejste takový, jakého si vás představují. Nemyslím si, že takhle by měl vypadat ideální první školní den.

Šla jsem širokou chodbou až ke své skřínce, která se nezměnila, pohledy jsem na sobě nevnímala, bouchla sem do skřínky, aby se otevřela, přeci jen jsou to starší skřínky, které by se hodily maximálně tak do šrotu, ne-li hůř. Se skřípavým zvukem se ta krabice otevřela, hodila jsem do ní pár učebnic na hodiny, které dnes v rozvrhu nemám a hned ji zabouchla. Jako na každé škole, ať už základce nebo střední jsou takové ty školní ,hvězdičky' a u nás to není výjimka. Roztleskávačky a školní coury stojí u skříněk ,ajťáků' ve snaze je přemluvit na dodávaní domácích úkolů po zbytek roku, chudáci, nemají snad ani na výběr.

Škola se dělí na roztleskávačky, coury, fotbalisty, ajťáky a pro takové, jako jsem já je to „povolání" šedé myšky, o které nikdo neví. Kdybych nebyla tak odlišná, nikdo by o mně nevěděl. A tak mám na škole přezdívku, 'divná holka', v jiných případech, jako je u roztleskávaček, co si každý den lakují nehty na růžovo jsem, socka'. Člověk jako já si bohužel nemůže vybírat.

„Svítí slunce, co?" prohodila ironicky Justice, poukazujíc na mé brýle.

„Vlastně je mám proto, abych si z pohledu na tebe, nevypálila oči," ušklíbla jsem se a brýle si posunula blíže ke kořenu nosu.

„Chováš se jako kráva," vyprskla, na podpatku se otočila a odešla ke svému stádu roztleskávaček.

Sama pro sebe jsem se zasmála, zakroutila nad její ,inteligencí' hlavou a zamířila jsem do třídy, která byla na konci chodby. Zabrala jsem si jednu z posledních lavic, aby na mě nebylo tolik vidět, třída byla prozatím prázdná, vepředu seděli šprti a většinou studenti chodili do tříd minutu před zvoněním, nebo přesně. Někdo nechodil vůbec.

První školní den byl v pohodě, po hodině jsme opouštěli školu, nehledě na to, že jsme ve škole měli být ještě hodinu, učitelé asi taky nebyli rádi, že je začátek roku a tak nás chtěli mít z očí, tak i tak, nedivím se jim.

Propletla jsem se davem studentů před školou, co kouřili a šla jsem domů, v uších sluchátka a vysoce na nose pořád nasazené Lennonky.Obloha se už vyjasňovala, mraky začaly propouštět tenké paprsky slunce, ale mé vlasy byly pořád trochu vlhké.

Domů jsem to měla okolo 15ti minut, chodila jsem vždy okolo kavárny, do které jsem dříve obden chodila, ale přestala jsem. Ani dnes jsem neměla náladu na to si něco dát. Zrovna jsem šla okolo starší budovy, která byla porozpadlá, nikdo tam nechodil, proto mě překvapil kouř vycházející nedaleko ní.

A tady jsem ho poprvé viděla.

Ladně se opíral o zeď, v jeho ruce držel zapálenou tyčinku, která lidem ničila plíce. Strčil si ji mezi jeho růžové rty a potáhl, než kouř vydechl ven. Jeho hnědé kudrlinky mu poletovaly z menšího větru, který tu byl. Neviděla jsem jeho oči, protože je měl zahaleny černýma Nerdama, ale určitě je měl krásné, jako byl on sám.

btw. takhle nějak si představuju Audrey, viz. obrázek nahoře:) (Amanda Steele)

Děkuju za pěkné ohlasy u prologu, snad to vydrží i nadále:D

Kee <3