heart attack // h.s.

20

Přitáhla jsem si kabát více k tělu, když mi do tváře uhodil studený vítr. Oklepala jsem se, když už jsem byla u hlavního vchodu dětského domova. Vlastně celá ta budova vypadala strašidelně. Nikdy jsem si tolik jejího vzhledu nevšímala, vlastně ani nevím, co bych měla čekat. Dětské hřiště před budovou bylo v zimě prázdné, nikdo nechtěl, aby děti onemocněly – špatně se z toho dostávaly.

Jediné stopy, které v čerstvě napadaném sněhu byly, patřily mně.

Krajina okolo měla několik centimetrů sněhu, což se moc často nestávalo; vlastně skoro vůbec. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy měla rukavice a stavěla sněhuláka s promrzlýma rukama, které jsem poté uvolňovala teplým kakaem s dekou v náručí. Možná bych to měla zase někdy zkusit.

„I v zimě, jo?" pousmála jsem se na Harryho, který zrovna vyšel z budovy, v ruce krabičku s cigaretami.

Pokrčil rameny. „Není mi pak taková zima," potáhl z cigarety, lehce pouštějíc kouř z jeho rtů.

„Chtěla bych ti ještě poděkovat," více jsem to nerozváděla, Harry věděl, co tím myslím, pousmál se a kývl mi.

Opřela jsem se o zeď vedle něj, pořád jsem se trochu klepala. „To mi připomíná, ještě furt mám tvou bundu," lehce se zasměju.

„To nevadí, nech si ji."

„Když myslíš, to ty přijdeš o bundu," zvednu ruce do obraného gesta, lehce se smějíc.

„Půjdeme?" zeptám se, pohled směřuji na jeho už dokouřenou cigaretu, kterou svírá mezi prostředníčkem a ukazováčkem.

Kývne mi. „Jen ji vyhodím."

Otočím se, sahajíc po klice, když v návalu chladu vypísknu, sahajíc si rychle za krk, abych si vyndala co nejvíce sněhu, který mi zapadal až za tričko.

„Já tě zabiju!" vyjeknu, otočím se na Harryho celým tělem, ze země seberu trochu sněhu, utvořím z něj kouli ve velikosti tenisového míčku, kterou mrsknu po Harrym. Když minu, zamručím a nechám spadnout mé ruce podél těla.

Směje se, roztomilé vrásky se mu tvoří kolem očí, přičemž se drží za břicho a vydává ze sebe nesrozumitelné zvuky.

Cítím sníh přeměněný ve vodu téct po mých zádech, trochu se oklepu.

„Hra nekončí," zamumlám si pro sebe.

Do dlaní si vezmu větší množství sněhu než předtím, vytvaruji z něj kouli, která je dvakrát větší, než má první. Zamířím; nebo se alespoň snažím, nikdy jsem nebyla ve vybíjené nejlepší, myslím, že se to za těch pár let nezlepšilo. Vymrštím kouli, doufajíc, že jsem se tentokrát trefila. Vítězně si zapískám, když vidím, jak Harry leží na zemi.

„Dostala jsem tě!" vykřiknu, kleknu si k Harrymu a usmívám se.

„Možná," zamumlá, ušklíbne se, přičemž mi do obličeje hodí sněhovou kouli.

„Děláš si srandu?!" zavrčím, zmrzlými dlaněmi sundám sníh z mého obličeje.

„Ani ne," zasměje se, dále leží na zemi.

Obkročmo si sednu na Harryho hrudník. Uvědomuji si naši pozici, cítím krev hrnoucí se do mých tváří. Vezmu plnou hrst sněhu, usměju se na Harryho ještě předtím, než mu to vše nastrkám pod tričko, které má pod zimním kabátem. Okamžitě slyším dívčí vypísknutí, patřící Harrymu, zběsile se snaží dostat sníh z jeho trička, ale věřím, že se mu to moc nedaří, je čerstvě nasněžený, takže je větší možnost, že se mu tam rychle rozpustí.

„Nezahrávej si se mnou," vypláznu na něj jazyk, nadává, zatím, co se snaží sníh dostat co nejvíce pryč.

„Ne, to ty se mnou," vyměním se polohu, když sedí on obkročmo na mně. Chytne mi zápěstí a dá mi je nad hlavu.

Zběsile popadáme dech, vidím mokrý flek na jeho tričku a sama pro sebe se usměju.

Jeho obličej mám opravdu dobře zafixovaný, ale nikdy mě nepřestane bavit se na něj koukat. Je tak krásný. Jeho pleť v zimě vypadala bledší, ale myslím, že to nebyla žádná chyba, ani nevím, jestli mohl být ještě krásnější, ale jak se zdálo, tak asi mohl. Jeho jindy jemné rty byly teď popraskané, ale nevadilo mi to. Jediné, co zůstalo stejné, byly jeho oči. Milovala jsem tu barvu, milovala jsem maličkosti na jeho obličeji, každou sebemenší pihu.

V tichu zimní krajiny byl slyšet jen náš dech, při každém výdechu se nám u rtů vytvořily obláčky, připomínajíc nám, že je opravdu zima.

„Nevěděl jsem, že můžeš být ještě krásnější," vydechne, palcem mi jemně přejede po tváři. Ani nedýchám. Nepřetržitě sleduju každý jeho pohyb, čekajíc na další akci.

Pomalu se ke mně naklání, dech se mi zadrhne v krku, dýchá mi do obličeje, z očí přesune pohled na rty, když se přiblíží ještě blíž. Naše rty se téměř dotýkají.

Přeskočím tu vzdálenost a ukradnu si od něj jeden ledový polibek.

----

Muahhahh, to nikdo nečekal, co?:D

Přináším nový díl, děkuju za překročení 2k reads!:)

 S tímhle dílem nejsem vůbec spokojená, ale jsem ráda, že už je nějaká Haudrey chvilka! Aw!:D 💕

V minulých dílech jsem zapomněla napsat, že pokud by někdo chtěl věnování, klidně si o něj řekněte, budu ráda:D

Ať vám týden rychle uběhne! Děkuju za všechno! 💕💕