heart attack // h.s.

17

Hledala jsem kudrnatou hlavu mezi tancujícími těly. Mohutná tma mi vůbec nepomáhala, neviděla jsem skoro ani na své kroky, natož někam dále. V jednu chvíli jsem zahlédla povědomou postavu, sedící u baru, proplétala jsem se cizími těly, občas jsem prohodila tichou omluvu, když jsem do někoho vrazila, i když to ti lidé nejspíše vůbec neřešili.

Položila jsem mu ruku na rameno, trochu se zapotácel, když se zvedal.

Když mi pohled spadl na cizího chlapa, pohltilo mě zklamání.

„Omlouvám se, myslela jsem, že jste kamarád," zamumlala jsem, omluvně se usmála a odebrala jsem se pryč.

Šla jsem k našemu boxu, který byl z poloviny prázdný, seděl tem jen Roy, který vypadal, že měl dost alkoholu v krvi, oči se mu přivíraly, něco si pod nosem mumlal a vůbec nevypadal, že by nějak postřehl, že jsem přišla, nebo že někdo odešel.

„Royi, neviděl jsi Harryho?" zatřásla jsem jeho rameny, prázdně se na mě podíval a pokrčil rameny.

Povzdechla jsem si a prsty si vjela do krátkých vlasů, přičemž jsem zatahala, div jsem nezakňučela bolestí, jak jsem trhla.

„Půjdu ho najít," oznámila jsem mu, ale nevypadal, že by vnímal. Pořád si něco nesmyslného mumlal, tak jsem to neřešila a vzala jsem si své věci.

Zkontrolovala jsem zprávy na telefonu, kdyby mi náhodou napsal, ale telefon mi nic neoznamoval.

Vyšla jsem ze zakouřeného klubu a zhluboka jsem se nadechla.

Byl temný večer a chodníky pokrýval minimálně centimetr čerstvě nasněženého sněhu. Na obloze svítil akorát měsíc, který mi poskytoval skoro jediné světlo, protože některé lampy v téhle části ulice nesvítily. Mé tělo pokryla husí kůže, když mi do obličeje uhodil nepříjemně studený vítr. Přehodila jsem přes sebe tenký kabát a vydala jsem se po ulici do tmy.

Vlastně jsem vůbec nevěděla, kde Harryho hledat. I přes to, kolik jsme spolu trávili času, skoro nic jsem o něm nevěděla. Až teď jsem si uvědomila, že ho vlastně vůbec neznám. Mohl mi kdykoliv něco udělat. Ale já mu věřila.

Ponořena v myšlenkách jsem nenašlapovala opatrně. Neudržela jsem balanc, když mi pravá noha podklouzla. Zády jsem narazila do tvrdé země, přičemž jsem se celkem silně uhodila do hlavy, kterou jsem si hned jemně chytila rukama, snažíc se zmírnit pískání v uších.

„Audrey?" z druhé strany ulice se ozval hlas, přičemž Harry hned přiběhl ke mně, zkoumajíc mě pohledem.

„Hledala jsem tě," úlevně jsem vydechla.

„Ty seš blázen," pokroutil hlavou. „Jsi v pohodě? Co se stalo?" mé okolí bylo v otázkách.

„Nenávidím zimu!" zavrčím, neodpovídám na jeho otázku a s bolestí zad a hlavy se posadím.

Lehce se zasměje, ale vůbec nevypadá uvolněně, nervozita jde cítit i přes tu vzdálenost, ve které jsme.

„Potřebuješ pomoct?" nabídne se, když se snažím zvednout ze studené země - neúspěšně.

„Prosím," natáhnu k němu ruku, přičemž hned vloží tu svou do té mé a druhou mě jemně chytí za bok.

„Dávej si prosím pozor," vyhoupnu se na nohy, svým tělem narazím do jeho pevného. „Říkal jsem, ať si dáváš pozor," dýchá mi do obličeje, musím trochu zaklonit hlavu, abych na něj pořádně viděla.

Jemně zaryje nehty do mého boku, když se trochu pomrvím, tím se posunu blíže k němu.

Přiblíží svůj obličej nečekaně blíže k mému, dýchá mi přímo do obličeje, jeho rty jsou blízko těm mým. „Je mi zima," zašeptám, než se odtáhnu.

Krev se mi hrne do tváří, ale neřeším to, v té tmě to není vidět. Zrychleně dýchám. Nevím, co by se stalo, kdybych to nepřerušila, a nevím, jestli toho lituju.

„Vezmi si mou bundu."

„Ne, potom bude zima tobě."

„To nevadí, vezmi si ji."

„Harry!" zavrčím, když mi ji přehodí přes ramena.

Usměje se a sedne si na dřevěnou lavičku u zastávky.

„Vysvětlíš mi to? Prosím?" přejedu ho pohledem, zastavím se u jeho očí, které na světle měsíce září.

Pootevře rty, když mi zazvoní telefon, oznamujíc mi hovor.

Omluvně se na Harryho podívám, přijmu hovor bez toho, abych se podívala, kdo mi volá.

„Audrey! Tvá matka je na cestě do nemocnice, musíš přijet!"

Krásné ráno!^-^

Po přibližně pěti dnech přidávám další díl*-*.

Přijdu si jako hrozná šikulka, když už to tolik neprotahuju.:D

Můžete zkusit vytvořit Shipovací jméno pro Audrey a Harryho, mě napadá jenom Haudrey:D.

Doufám, že jste si užili víkend, já ho trávila s kamarádkama, takže jsem nemohla psát, ale vynahradila jsem si to včerejším večerem.

Oh god, taky jste čekali ten konec světa? :D

Nebudu to tu okecávat, užijte si pondělek, já budu den trávit asi se školou, protože toho mám docela hodně, takže to chci co nejrychleji udělat.

Doufám, že jsem vás dílem moc nezklamala, a děkuju moc za skoro 1,4k reads! Je to něco neskutečného! *posílá imaginární pusu*

Tuhle část chci věnovat Brixie, která je opravdu zlatíčko. Její komentáře mě vždy neskutečně potěší! ♡

Jste zlatíčka! ♡♡♡