heart attack // h.s.

19

Pokud jste to nepochopili, Audrey byla na pohřbu své vlastní matky. Chci upozornit, že tady opravdu nebude samé plakání a litování se, její matka jí dříve dělala špatné věci. A i přes to, že jí odpustila, pořád nemá důvod se řezat, skákat z mostu atp. 

Ale rozhodně si nemyslete, že je Audrey bezcitná, to rozhodně ne. ^-^ 

---

„Je špatné, že jsme odešli?" pomrvila jsem se na místě, když jsem přerušila ticho.

„Ne, je to v pořádku, potřebovala si prostor," uklidnila mě Nai, lehce mě hladíc po paži.

„Víš, všichni ti lidé.. Já je ani neznám, přitom mě objímali a říkali, jak je mrzí má ztráta," zhluboka jsem se nadechla, snažila jsem se zatlačit touhu začít plakat.

„Celý den byl jako ve snu. V jednu chvíli je tady a v druhou chvíli hážu hlínu na její rakev," položí mi ruku na rameno, když se zvednu z postele do sedu. „Tak má máma je v rakvi?" když jsem to řekla nahlas, a ne ve své mysli, znělo to o hodně hůř. Stáhlo se mi srdce z informace, kterou jsem si ještě pořádně neuvědomovala.

„Víš, někdy se prostě vše nevydaří tak, jak my chceme. Svět není továrna na splněná přání."

„Nemáš teď někdy čas? Chtěla bych probrat všechny její věci, už jsou v krabicích," čas už nevrátím, ani lidi.

„Určitě," usměje se a ruku zahákne kolem mých ramen.

„Víš, že tu pro tebe vždycky budu, jo?" ujistí mě.

Usměju se na ni, tisknouc ji v tom nejtěsnějším objetí. Vím, že tu pro mě vždy bude.

-

„Nikdy jsem nevěděla, kolik věcí skladovala," kouknu na hromady krabic, zaplňující téměř celou místnost.

„Spíše jaké," usmála se Naomi, vytahujíc z krabice růžový kostýmek, ozdobený růžemi.

„Ani nevím, kam ho nosila, jestli vůbec," poslední slova jsem zamumlala, prohrabujíc se obyčejnými krabicemi.

„Oh bože, tady jsi byla tak roztomilá!" vypískla Nai, řítíc se ke mně přes krabice s albem, div nezakopla.

Ukázala na druhou fotografii ve starém ošoupaném albu, kde jsem seděla v umyvadle, držela jsem v ruce koupající kachničku, usmívajíc se do objektivu fotoaparátu. Usmála jsem se, tu vzpomínku jsem si nevybavovala, byla jsem moc malá na to, abych si pamatovala tak krásné a bezproblémové období.

„Byla jsem tak šťastná," vzdychla jsem.

„Jsem tu já," hraně se zamračila, snažila se mě rozveselit, usmála jsem se.

„Občas ti opravdu nerozumím," uchechtnu se, nahnu se k další krabici, ve které jsou další nepotřebné věci.

„Myslíš, že bych s tím mohla jít do města?" přehodí si přes krk chlupatý svítivý šál, k tomu přiloží kostýmek, snažíc se udělat sexy obličej.

„Určitě," ironicky se usměji, přikládajíc ke svému tělu roztomilý obleček a čelenku s králičíma ušima.

„Myslím, že budeme krásný pár, slečno Porter," napodobí hluboký chlapecký hlas.

Jdu směrem k ní typickou dívčí chůzí, nohy dávám na stejnou linii, lehce kroutím boky.

„Myslím, že bych byl ten nejroztomilejší Velikonoční zajíček vůbec."

„Jasně, a já jako právnička v růžovém kostýmku se k sobě hodíme. Totálně nenápadný pár," zasmějeme se, atmosféra není už tak zauzlená.

„Dobře, zpět ke krabicím, mladá dámo," zatleská, přičemž odhodí růžový kostýmek na nejbližší krabici, zopakuji její pohyb a vrhám se zpět na krabice.

Nevěděla jsem, že si všechny vzpomínky bude schovávat do tolika krabic. Vůbec jsem nečekala, že bude mít nějaké naše společné fotky. Většina z nich se zničila při jejích opileckých náladadách. Rozbité, v odpadkovém koši. Přitom si celé ty roky, kdy jsem se schovávala v rohu v mém pokoji, skládala i ty nejmenší vzpomínky do všech koutů bytu.

„Našla si něco?" promluvila jsem na Naomi, v místnosti bylo slyšet jen hrabání v krabicích.

„Až na spodní prádlo a nějaké ty trapné fotky? Ne," zasmála se Naomi, na prstu zatočila se spodním prádlem nižšího věku.

„Oh bože, ty jsem nosila, když jsem chodila do první třídy," vypískla jsem, rychle jsem jí spodní díl vytrhla z rukou. „Byly mé oblíbené," zakňučela jsem, propalujíc Nai pohledem.

„Jo, také jsem milovala Barbie," povzdechla si.

„Já ji vlastně ráda nikdy neměla, nutila mi je," zasmála jsem se, vzpomínajíc vždy na můj otrávený obličej, když přinesla nové kousky.

„Neskutečně ti děkuju, že jsi se mnou šla," upřímně se na ni usměju, přičemž mi úsměv oplatí.

„V pohodě, zlato. Teď zpět k tématu Barbie, nechápu, jak si ji nemohla mít ráda."

Dobře, chci dát ještě poznámku na konec části, protože Vám chci neskutečně poděkovat za 1,9k reads a přes 240 votes! Bože můj, ani nevím, co mám říkat, protože už jsem vám tolikrát děkovala.

Pro mě je to opravdu velké číslo a přiznejme si - bez vás bych ho nikdy nedosáhla. 💕

Nebudu to tu okecávat, neskutečně vám děkuji a doufám, že se vám dnešní část bez nějaké větší akce a bez Harryho bude líbit.^-^