heart attack // h.s.

10

„Neměl bys kouřit."

„Myslím, že je to moje věc," vyfoukl šedý dým, který se následním zafoukáním studeného větru ztratil.

„Není to zdravé," pokrčila jsem rameny nad jeho hloupostí, když se rozhodl mít cigaretu dále mezi jeho růžovými rty.

„Staráš se o mé zdraví? Co se stalo?" pobaveně se na mě zašklebil, strkajíc si znovu onu smrtící tyčinku mezi rty.

„Nestarám se, jenom nemám ráda kuřáky."

„Lžeš," vydechl kouř přímo proti mému obličeji, přičemž jsem o pár kroků ustoupila.

„Proč bych měla lhát?" nechápavě jsem se zamračila, dávajíc mu otázku, na kterou jsem si nedokázala odpovědět, ale věděla jsem, že má pravdu. Vadilo mi, že kouřil, kvůli jeho zdraví.

„Viděl jsem tě."

„Cože?"

„Ten den, v továrně. A taky ten předtím." Vydechla jsem vzduch, uvědomujíc si, že jsem zadržovala dech, dokud nepromluvil. „Proč jsi tam byla?"

„Um, já nevím," ošila jsem se, ta konverzace mi začala být nepříjemná.

„To určitě nebyla náhoda, že?" dvěma prsty mi jemně pozvedl bradu, na chvíli jsem byla omámena jeho pohledem, pak jsem se odtrhla a tím setřásla jeho ruku z mého obličeje.

„Možná," zamumlala jsem, propojena stále s ním. „Víš, možná bych měla jít." Pousmála jsem se, přerušila jsem náš oční kontakt, který mi nedělal dobře, ale přesto jsem se snažila si to zafixovat do paměti. Hlavně jeho oči.

„Jo, pak taky přijdu." Řekl, opírajíc se o zeď. Bez dalšího slova a pohledu jsem prošla dveřmi, vedoucí do budovy dětského domova.

Věnovala jsem starší recepční úsměv, než jsem se vydala do společenské místnosti.

„Audrey! Audrey!"

Svalím se k zemi, když na mě skočí skupina dětí v čele s Rose.

„Udělala jsem si armádu!" pochlubí se Rose, když ze mě děti slezou, úlevně si vydechnu.

„Bože, kde jsi to viděla?" povzdychnu si, posadím si ji na klín a pohladím její zlaté vlasy.

„Paní Fletcherová nám pustila televizi!"

„Um, asi si s ní budu muset promluvit," pokrčím rameny.

„Co budeme teď dělat?" zeptá se znuděně, přičemž vyšpulí spodní ret.

„Nevím, můžeš něco vymyslet," znovu pokrčím rameny. Zdá se mi, že to poslední dobou dělám nějak často.

„Půjdeme ven?" vypustí otázku mířenou na mě.

Kývnu, ale pořád ze země nevstávám a Rose také ne.

„Může jít i Harry?" dodá s úsměvem, hrdá na svůj plán.

Váhavě se na ni podívám, myslím, že Harryho jsem si dnes užila dost. Ne, že bych neměla ráda jeho společnost, ale po dnešní konverzaci, kdy ví, že jsem ho možná, tajně sledovala, což jsem nedělala, dá se říct.. Nevím, jestli zvládnu naší konverzaci, určitě to bude chtít probrat.

Přikývnu, přičemž postavím Rose na tvrdou podlahu, zvedajíc se sama ze země, na kterou mě děti svalily.

S úsměvem kývne, což prvně nepochopím, než se otočím. Zamračím se, když zjistím, že je za mnou celou dobu Harry, ale nijak to neřeším a jdu na chodbu pro svůj tenký kabát, který si hned nasadím.

Chvíli s Harrym čekám na chodbě, bez jediného slova nebo pohledu, vlastně mi připadalo, jako by tu nebyl, jako by nedýchal, protože bylo takové ticho, že jsem slyšela i svůj vlastní tlukot srdce.

Když ze dveří vyběhla Rose v růžové rozepnuté bundičce, klekla jsem si k ní a zip jsem jí vytáhla, co nejvíce to šlo, aby nebyla nemocná ze zimy vládnoucí venku.

„Můžeme jít."

Procházeli jsme parkem, který byl prázdný, možná to bylo kvůli zimě, která dnes byla větší, než jindy. Nebo to možná bylo tím, že byly pracovní dny a lidé chodili bez nálady z práce.

I přes zimu, která tu byla, některé sluneční paprsky pronikly přes husté mraky a osvětlily část parku, vypadalo to neskutečně. Neskutečně nádherně. Jako by příroda znovu ožívala, když se jen těch pár paprsků ukázalo světu.

„Já se nudím," zakňučela Rose. „Budeme něco dělat?"

„Tak řekni, co chceš dělat," pokrčil rameny Harry.

Sluneční paprsky se zaměřily na něho a já mohla říct, jak byl krásný. Jemné kučery mu lemovaly obličej. Jeho zelené oči na slunci zářily a i přes to, že jsem tu byla já, měl v nich tancující jiskřičky. Narůžovělé úzké rty, kterými tak rád potahoval z cigarety. Kdybych nemyslela na jeho občasné chování, myslela bych si, že je anděl.

Ale přeci jen, on skoro byl. Alespoň pro mě.

Krásný večer! Omlouvám se, že jsem nepřidala včera, ale pekla jsem dva dorty, i přes to, že jsem nemocná a dnes jsme slavili, takže jsem neměla moc času na psaní. Hlavně se mi nemoc zhoršila a pokud to nevyležím, tak budu pravděpodobně muset k doktorovi, ke kterému doufám, nebudu muset. #staysrab 

Chtěla jsem se rozepsat, co se mi stalo, ale myslím, že to nikoho nezajímá, takže doufám, že jsem vás dnešním nezáživným dílem nezklamala, ale máme první Haudrey? Nevím, jak budeme Harryho a Audrey nazývat, to ještě promyslíme.:D

Jinak chci poděkovat za překročení 500 reads a 50 votes, což mi přijde neuvěřitelné, protože se pomalu blížíme k tisícovce a to mě hrozně těší!:)

Krásný zbytek prázdnin, které se pomalu blíží ke konci a krásný večer! Ještě jednou děkuju! 

💕💕💕