heart attack // h.s.

33

Otevřela jsem oči, rychle se snažíc dostat vzduch do plic.

„Probudila se!" neznámý hlas a křik dolehl k mým uším, přičemž jsem lehce nakrčila čelo z lehké bolesti hlavy.

Cítila jsem jemné kapičky stékat dolů po mém čele a spáncích.

Po chvíli jsem postřehla silný stisk na mé ruce, otáčejíc se na sestřičku, která kontrolovala všechny přístroje, které kolem mě byly.

„Audrey, slyšíte mě?" posvítila mi do očí, plně jsem vnímala, ale sucho a nepříjemný dráždivý pocit v krku mi znemožňoval mluvit.

Vypadá to, že jsem byla pochopena, protože mi podala studený plastový kelímek s čistou vodou.

Úlevně jsem vydechla, cítíc, jak mi voda protéká krkem a uvolňuje mou hlavu od těžké zátěže.

„Co se stalo?" když mé rty opustil chraplavý a tichý hlas, vůbec jsem nepoznávala, že je můj.

„Omdlela jste, Audrey. Váš stav je opravdu špatný. Upřímně vám to říkám, protože chci, abyste to věděla, protože Vám nedávám moc času," posunula si brýle blíže ke kořenu tenkého nosu.

Cítila jsem, jak se mé slzné kanálky dávají do tance. Narazila jsem do bariéry.

Setřela jsem si slzy, které mi stékaly po tváři, lehce jsem se pousmála.

„Jak dlouho?"

„Pár dní, maximálně týden. Je mi to líto."

Zhluboka jsem se nadechla, přehrávajíc si to celé v hlavě.

Maximálně týden.

„Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se.

„Měli by přijet za chvíli, tebe vzala helikoptéra, na chvíli tvé srdce přestalo být. Takže jsi jen tak utekla hrobníkovi z lopaty," přiznala.

„Aha," zamrmlala jsem.

Tlumeně jsem slyšela na chodbách nemocnice hlasy, které mi byly známé. Vytvořila jsem v tuhle chvíli asi nejupřímnější úsměv, který jsem kdy udělala.

„Můžou sem?" zeptala jsem se, stále hypnotizujíc svým pohledem dveře, dokud jsem ze slušnosti nevěnovala jeden pohled i sestřičce.

„Jistě, hned Vám je zavolám, nechám Vás tu samotné," poděkovala jsem jí lehkým kývnutím, než s bouchnutím opustila místnost.

„Audrey!" silný výkřik dolehl k mým uším, když se dveře s hlasitým bouchnutím otevřely. Pocítila jsem silné paže, které obepínaly mé tělo, ale pořád opatrně, jako porcelán.

„Hrozně jsi nás vyděsila! To už nedělej!" Naomi tekly slzy po tvářích, rychle si je utírala rukávem od svetru.

„Omlouvám se, to bylo nečekané," lehce jsem se zasmála, ale slzy mi také tekly.

„Báli jsme se o tebe," všichni si dali tvrdé nemocniční židličky k mému lůžku, aby nemuseli stát.

Propletla jsem si prsty s těmi Harryho. Byl zklamaný. A když jsem si prohlédla všechny.. Viděla jsem, jak jsem všechny zklamala. Byla jsem jedno velké zklamání a možná to bylo dobře.

„Omlouvám se, že jsem to neřekla," vím, že jsem mluvila hlavně k Harrymu, protože myslím, že mi na něm záleželo více než jako na kamarádovi, milovala jsem ho a mrzelo mě, že jsem mu lhala. Hlavně v tak velké věci, jako bylo tohle.

Nedošlo mi, že tím, že mu budu lhát mu ublížím více, než kdybych mu to řekla.

Možná jsem na to tolik nemyslela, byla jsem bezohledná.

„Má přijet i Rosie," prolomila ticho Naomi.

„Budeš jí to muset nějak smysluplně vysvětlit, hlavně ji nestraš, dobře?" Naomi posmrkla, lehce se usmívajíc.

„Určitě," usmála jsem se, chytajíc z druhé strany její ruku.

„V kolik má přijet?" dodala jsem.

„Měla by tu být za chvíli, přiveze ji moje mamka, ředitelka neměla čas, ale chtěla také přijet," stiskla mi ruku.

Kývla jsem, že chápu.

„Omlouvám se, že jsem to všechno zničila."

„V pohodě, Audrey, nestresuj se tím," usmála jsem se.

„Mohl bych si s Audrey promluvit sám, prosím?" Harry se na chvíli otočil na Audrey a Nialla, a když dostal souhlas, zpět se otočil ke mně, přičemž jsme slyšeli už jen bouchnutí dveří.

„Proč jsi mi to neřekla?"

„Nechtěla jsem ti ublížit," jemně jsem prsty přejela po jeho tváři, přičemž lehce zavřel oči.

„I tak jsi mi ublížila."

„Já vím," povzdechla jsem si.

„Kolik máš ještě času?" zeptal se. „A už mi prosím nelži."

„Maximálně týden," šeptla jsem.

Zhluboka se nadechl, skrývajíc v něm všechny jeho emoce, které mě v tuhle chvíli zajímaly. Bylo opravdu těžké poznat, jak se teď cítí a co si o mně myslí. Byla bych ráda, kdyby mi to řekl alespoň slovy, ale věděla jsem, že toho se nedočkám. Alespoň ne teď.

Prsty si promnul spánky. Vypadal opravdu unaveně. Měl rozcuchané vlasy, pytle pod očima a jeho tváře byly červené.

Dětský výkřik dolehl k mým uším, když se podruhé za tenhle den rozletěly dveře, malá Rosie hned vběhla do pokoje za doprovodu Naomi a Nialla, kteří se ji podle jejich pohledů snažili chytit; ale bezvýsledně.

„Ahoj prcku," usměju se na ni.

„Ahoj Audreeeeyyyyy," protáhne mé jméno, když se snaží si sednout ke mně na lůžko.

„Tak jak se máš? Dlouho jsme se neviděli," pravou rukou, ve které nemám zapíchané žádné jehly ani hadičky si ji přitáhnu k sobě.

„Dobrý, ale slyšela jsem něco o tom, že nás opustíš," založila si ruce na hrudi, špulíc spodní ret.

„Já vás neopustím," přejedu všechny pohledem. „vždy tu s vámi budu. Jako strážný anděl, víš," usměju se na ni, držíc v sobě slzy.

„Takže mě budeš vždy sledovat?" zeptala se.

„Pořád," usmála jsem se, dávajíc jí polibek na čelo.

„A proč odcházíš?"

„Víš, občas člověk nemá na výběr."

---

Zdravím s novým dílem! 

Doufám, že se vám bude líbit a chci poděkovat za 13k reads, neskutečně rychle to roste! A jak všichni vidíte, příběh se pomalu blíží ke konci.:-)

Ale už mám více plánů, takže budu psát rozhodně dále...

ilyttmab.