heart attack // h.s.

22

„Naomi, nezkoušej to!" zaječela jsem na ni, natahovala jsem se k jejím rukám, abych získala svůj cenný telefon zpět, ale kvůli její výšce to bylo docela nemožné.

„Jen to odešlu, bude to chvilka," smála se.

„Nic nebudeš odesílat, Naomi! Je to mezi námi!" zavrčím, jsem na sebe naštvaná, že jsem se s ní podělila o můj nejkrásnější zimní zážitek.

„Ale když to neodešlu, tak s tím nic nebudeš dělat," upřímně řekne, ví, že má pravdu.

„Něco s tím udělám, ale dej mi trochu času," povzdychnu si, padajíc na malé kožené křeslo v mém skromném obýváku.

„Um, pozdě," zamumlá.

„Co?" vyjeknu, beru jí z dlaní telefon a čtu si odeslanou zprávu.

„Naomi," zakňučím. „Musím to zrušit."

„Nemusíš, naopak tam s ním půjdeš," složí si ruce na hrudi, propaluje mě pohledem. „Klidně tě i obleču," nabídne se.

„Naomi, já nepotřebuju obléknout, potřebuju sebevědomí a odvahu," zapískám, uvědomuju si, že mám domluvenou schůzku s Harrym.

„Víš, že moc sebevědomí není dobré," škádlí mě.

„Nai," zakňučím. „Co mám dělat?"

„Jdi tam s ním," pokrčí rameny.

„Na kdy jsi to domluvila?"

„Středa," odvětí.

„To mám školu," snažím se vykroutit, ale vím, že Naomi by mě klidně omluvila.

„Nemyslím, že ji máš celý den, zlato," ušklíbne se. „Takže co si plánuješ na sebe vzít?" sedne si na černý kožený gauč.

„Já nad tím teď nemůžu přemýšlet," odpovím, ale aby to nepochopila špatně, tak dodám. „Slíbila jsem Rose, že spolu půjdeme ven, když napadl ten sníh."

„Ale půjdeš s ním, že jo?" ujistí se.

„Dobře," vydám ze sebe hluboký povzdech.

„Jestli chceš, můžeš tu zůstat, však už to znáš," kývnu jí. Byla zvyklá se tu chovat jako doma.

Vyjdu do studeného zimního počasí, přičemž si hned ruce strčím do teplých kapes kabátu a přikrčím se rameny, aby mi bylo větší teplo. Pod kabát se mi dostával nepříjemný studený vítr, který mi přinášel husí kůží. Každou chvíli jsem si musela odhrnovat vlasy z obličeje, protože jsem nic neviděla. Snažila jsem se dívat na cestu před sebe, aby mi bílé lehké vločky nepadaly do obličeje. Mé nohy se bořily do čerstvě nasněženého sněhu a za sebou nechávaly stopy v podobě tvaru mých podrážek.

Jedna neposedná vločka mi spadla do oka, chvíli jsem si nedávala pozor, když jsem ramenem do někoho vrazila, způsobujíc jeho pád.

„Oh, promiň," zamumlala jsem. „Nedávala jsem pozor," dodala jsem.

Připadala jsem si jako v romantickém filmu, kdy se dva lidé srazí, a nakonec tvoří pár. Ale tady to bylo jinak, srazili jsme se několikrát, ale pár ještě netvoříme. Důkaz, že romantické filmy jsou ubohá fraška.

„Myslíš, že je to náhoda?" napřáhnu k němu ruku, abych mu pomohla vstát. Nemyslím, že je příjemné sedět na zasněženém studeném chodníku.

„Um, nevím. Ještě jednou promiň," zvedne se, vidím velký tmavý flek na jeho džínách.

„Jsem na cestě za Rose, chvátám," promluvím, až na šum z okolí bylo ticho.