Zlatá klec 2: Domov

(3)

Odpoledne mi volá Suzie. Neváhám ani vteřinu a zvednu telefon. Má rodina mi vždycky dokáže vykouzlit úsměv na tváři.

„Viděla jsem tvůj stream," ozve se ze sluchátka vesele.

„Pustila sis ho zpětně nebo..."

„Kdo myslíš, že jsem?" odfrkne. „Jasně, že zpětně. Tady byla jedna ráno."

„Tady byli čtyři," odvětím pohotově.

„Seš idiot, co jiného ti mám říct?" Úplně ji vidím, jak koulí očima. „Ale zpět k tématu, proč ti volám. Viděla jsem tvůj stream a... vážně si vezmeš volno?"

„Možná," povzdechnu si. „Ještě na celý měsíc mám plný rozvrh, ale zítra máme schůzku s lidmi z agentury, abych jim prozradil své další kroky. Když jim řeknu, že si beru volno, vezmu si volno."

„A co smlouva?" zaslechnu v jejím hlase starost. „Nemusíš dodržovat nějaké podmínky? Vím, že jako skupina jste to měli vcelku náročné. Hlavně ta omezení a dodržování harmonogramu a..."

„Už nejsme skupina," odvětím. „Tedy jsme, ale všichni jsme i na volné noze. Moje, Austinova i Alexova smlouva je velmi flexibilní. Zaprvé proto, že je Joel náš šéf a taky jsme ti VIP klienti, kteří si můžou určovat podmínky dle svého. Agentura už nám nic nepřikazuje. Jen nám pomáhají s propagací a doporučují, jakou cestou se vydat. I když je pravda, že teď celkem tlačí na Alexe, aby udělal světové turné. Pořád to odmítá."

„A divíš se mu?" zasměje se Suzie. „Ještě se jim to nenarodilo a už teď mu musí být jasné, že dalších jedenáct let bude v prdeli. Být rok od rodiny nemůže být snadné, brácho. Navíc od novorozeného dítěte. Já bych to nedokázala."

V tomhle ji dám za pravdu. Ani trochu se Alexovi nedivím. Obzvlášť, když to s Megan plánovali. Dlouho se pokoušeli o miminko a teď, když tady ta možnost je a dokonce za rohem, určitě se nenechá zahltit prací a náročným turné.

„A co vy?" zeptám se. „Máte se? Penzion pořád stojí? A co malá Zuzu?"

„Neříkej jí tak?" zavrčí naštvaně do telefonu, což mě rozesměje. „Jmenuje se Zelda. Ne Zuzu. Já toho Sama vážně uškrtím, že takhle stupidní přezdívku vymyslel."

„Ta přezdívka je skvělá," opáčím. „To vy jste jí dali to nejhorší možné jméno."

„Jmenuje se po Andyho babičce, není nemožné, ale rodinné," odfrkne. „Zelda se má fajn. Všichni zaměstnanci penzionu jí milují a ve škole se jí líbí. Dokonce nás kvůli ní napadlo udělat v penzionu dětský koutek a máme i zaměstnance, který se o děti stará přes den. I od hostů. Jezdí jich sem čím dál víc. A penzion..."

Vypráví mi o různých opravách a občasných problémech s klimatizací, protože bez ní se tam ani nedá spát.

Andy má tak poměrně hodně práce. Má na starost údržbu celého penzionu.

„Jo a konečně jsme dodělali tvůj dům za penzionem," poví mi nadšeně. „Pokud přijedeš, nebudeš muset spát u nás. Má dvě ložnice, dvě koupelny a kuchyň s obývacím pokojem. Dovolila jsem si objednat nábytek, tak snad nebudeš dělat problémy."

„Přinejhorším to vyměním," houknu s úsměvem, ale Suzie je bytová designérka. Zná mě. Vím, že se mi strefí do vkusu. „Ségra, moc ti děkuju, že se s Andym   staráte o můj penzion a že tam jste i-"

„Blbe," pronese jednoduše. „Ty jsi pomohl nám, brácho. Pomohl jsi, když jsme na tom byli nejhůř. Zařídil jsi nám práci, finance a tenhle ráj. To my budeme navždy vděční tobě. Navíc, Jere nám hodně pomáhá s účetnictvím a celkově dokáže zastat manažera penzionu, když já jsem mimo. Říkala jsem ti o něm. S Andym máme pravidelný příjem, jako plnohodnotní zaměstnanci. Zbytek jde na údržbu penzionu. Jsi relativně v plusu. Brzo se ti vrátí všechny investice, co jsi do toho dal."