Zlatá klec 2: Domov

(15)

Nechám Josie, aby se vyvenčila a pomalu se rozejdu za ním.

„Jsi v pohodě?" promluvím celkem ustaraně. „Vypil jsi skoro celou láhev vína."

„Protože kurva oslavuju," odsekne a pořád přechází sem a tam. Celkem mě to překvapí, protože Jeremy není někdo, kdo by mluvil sprostě.

„Tak fajn," odkašlu si a rozhlídnu se kolem, abych měl Josie na očích.

„Promiň," vydechne a najednou zastaví na místě čelem ke mně. „Já... omlouvám se, Zeku."

„To nic," pokrčím rameny. „Každý den není dokonalý."

„Omlouvám se, že jsem se ti vyhýbal," řekne. „Když jsi přijel sem, utíkal jsem do jiné místnosti, abychom na sebe nenarazili."

„To je dobrý," uchechtnu se nervózně a sklopím hlavu ke svým botám. „Vlastně tě docela chápu. Když jsem tě poprvé viděl v kanceláři, měl jsem chuť, schovat se pod stůl."

Jeremy se pousměje a trochu zavrávorá.

„Pozor," chytím ho za předloktí, aby udržel rovnováhu. „Není ti nic?"

„Ne," mávne na mě. „Jen jsem to přehnal s tím vínem. Motá se mi hlava."

„Máš se jak dostat domů?" zajímá mě. Bojím se, že měl v plánu v tomhle stavu usednout za volant.

„To zvládnu."

„Můžeš přespat u mě," vyhrknu dřív, než nad tím stihnu přemýšlet. „M-mám volnou ložnici. Tedy... pokoj. Pro hosty. Klidně můžeš přespat tam."

„Nemusíš mít strach, já..." polkne a znovu lehce zavrávorá, ale pořád ho držím za předloktí, takže neupadne.

„Raději pojď," usměju se a pobídnu ho směrem ke svému domu. „Nevadí mi, že u mě přespíš, tak si nedělej starosti."

„Spíš se bojím, že se neudržím," zamumlá tiše, že mu nemám šanci rozumět.

„Cože?"

„Nic," vydechne rezignovaně a opře se o rám vedle dveří. Jako první popostrčím Josie nohou, aby vešla, než kývnu na Jeremyho, jenže ten mě upřeně pozoruje a nemá se k pohybu.

Brutálně se v něm topím. Netuším, jestli má představu o tom, jak je nádherný nebo je prostě tak nevšímavý. Vnímám ho jako kluka bez špetky sebevědomí a naprosto nezaslouženě. Jeremy může mít kohokoli na světě.

„Tak poj-" zarazí mě, když se vyhoupne na špičky a políbí mě. Myslím, že mi tím vyrazil dech, jenže se až příliš brzo odtáhne.

Rozhlídnu se k domu Susan, jestli nás někdo náhodou neviděl, protože nad námi je rozsvícené automatické světlo.

Obejmu ho kolem pasu a zatáhnu do domu, kde za námi rychle zabouchnu dveře a zády ho na ně přirazím.

Opřu se dlaní vedle jeho hlavy a zmateně mu hledím do očí.

„Proč jen mi to něco připomnělo?" promluvím s vážnou tváří, protože i když jsem po polibku od něj toužil několik let, tělem i duší, mám pocit, že je něco špatně.

Jeremy polkne a se smutným výrazem mi pohled opětuje. Dokonce má v očích slzy.

„Omlouvám se, Zeku," vydechne a potlačí vzlyk. „Nechtěl jsem od tebe tu noc odejít, ale zpanikařil jsem. Já..." sklopí hlavu a opět polkne. „Kdybych věděl, že ti to ublíží, neudělám to. Myslel jsem, že pro tebe bude snazší, když mě už neuvidíš."