Zlatá klec 2: Domov

(21)

Celý den trávím na gauči a přemýšlím, jak moc jsem naštvaný nebo zklamaný. Pokouším se prokopat několika maily, ale mé soustředění je v háji.

Nechápu, kde jsem udělal chybu. Proč se tak moc bojí? Že není připravený, dává smysl. Taky mám strach z reakce mé sestry a celkově i rodiny. Kluky neřeším.

Ale Jeremyho popadl totální amok.

Jestli je to tím, kdo jsem, neměli jsme s tím vztahem vůbec začínat. Být slavný je mou součástí. Už to nikdy nezměním. Nedokážu s tím přestat a být neviditelný.

Maximálně můžu narafičit svou smrt.

Slyším otevírání hlavních dveří a jak se Jeremy vítá s Josie. Říkal jsem mu, aby se tady choval jako doma a protože nezamykám, nemám s tím problém.

Jenže jsem pořád naštvaný. Nebo zklamaný.

„Ahoj, zlato. Přinesl jsem jídlo," řekne hezky a vejde do kuchyně, aby to nachystal.

„Teď nemám hlad. Vezmu si to později," odvětím, aniž bych se odtrhl od obrazovky televize.

„Ty nemáš hlad?" uchechtne se. „To slyším prvně."

Jídlo nechá v kuchyni a obejme mě zezadu okolo krku. Dokonce mi dá i pusu na tvář, ale odtáhnu se.

Jeremy nakrčí čelo a vypadá, že tomu nerozumí, což mě naštve.

„Děje se něco?" zeptá se zaraženě.

„Nechtěl jsi se mnou náhodou něco řešit?" pozvednu jedno obočí.

„Jo tohle," uvolní se. Narovná se v zádech a položí mi ruce na ramena. „Nemusíš mít strach, ještě jsem se Stuartem mluvil a..."

„Ty jsi vážně neuvěřitelný," potřesu hlavou a jeho ruce z ramen setřesu. Nebýt Josie v mém klíně, jak spokojeně leží, vstanu i z pohovky.

„Jo, to máš asi pravdu," odstoupí a rozhodí rukama. „Co jsem ksakru provedl?"

Znovu potřesu hlavou a vrátím se zpět k obrazovce televize. Jeremy obejde pohovku a usadí se vedle mě. Zase mi položí ruku na rameno, tak mu věnuji rozladěný pohled.

„Proč jsi tak vyšiloval?" zeptám se na rovinu.

„Tebe to snad nerozhodilo?" vyhrkne.

„Asi ne tolik, jako tebe," odseknu a skloním hlavu k Josie.

„Stuart vykecá i to, co neví."

„Jsem tady už několik měsíců a pořád mě nikdo neotravoval Jeremy," zavrčím. „Všichni vědí, že jsem majitel od samého začátku a pořád to zůstalo v tajnosti. Možná je to nehorázná drbna, ale ví, co je potřeba zatajit. Ví, kde je potřeba mlčet. Drbe prostě jen s lidmi z penzionu."

„Ano, drbe jen s lidmi v penzionu," přikývne vážně. „Kdybychom ho nezastavili, všichni už to vědí. Tvá sestra, rodiče..."

„No a co?" zavrčím naštvaně a pevně semknu čelisti k sobě, abych neřekl něco hnusného.

„Tak o tohle tady jde?" řekne a tentokrát je naštvaný on. „Chceš mi vyčítat, že nejsem připravený o nás dvou někomu říct?"

„Nebýt připravený je v pohodě, ale ty jsi doslova zpanikařil," provrtám ho pohledem. „Máš vůbec tušení, jak mi v tu chvíli bylo? Jako by ses styděl, že tě někdo vidí v mé společnosti."

„Zeku," vydechne zklamaně a promne mi rameno. „Ty přece víš, že-"

„Příští týden jedu na pár dní do LA," přeruším ho a odvrátím hlavu. „Postaráš se o Josie? Můžeš tady bydlet. Beztak už je to skoro pravda."