Zlatá klec 2: Domov

(12)

Dny mi utíkají mezi prsty a já konečně zabředl do nějaké rutiny a práce. Jelikož mě Suzie stále nechce pustit do kanceláře, rozhodl jsem se vypomoct Andymu při výstavbě stájí.

Popravdě, nejsem úplně levý. Ještě když jsem byl na střední, pomáhal jsem tátovi s domem a občas jsme kutili v garáži. Spravovali auto nebo mámě opravovali starý nábytek.

Když se mi řekne, co a jak, umím si s věcmi poradit. Proto se celkem rychle orientuju a konečně začlením do práce.

Andymu se tím hodně uleví, že budu dohlížet na řemeslníky, protože sám má spoustu práce v penzionu. V jednom pokoji nefunguje klimatizace, v jiném zase neodtéká záchod nebo je potřeba vyměnit pitomou žárovku a on stále běhá sem a tam, aniž by se zastavil.

Řemeslníci jsou starší chlápci, kteří nemají nejmenší tušení, kdo jsem. O to lépe se mi s nimi pracuje a mám radost, když mi řeknou, že mi jde práce od ruky.

Sice na ně mám dohlížet já, ale občas mám pocit, že je to naopak.

Postupně se tady objevují dodávky s poslanými věcmi našich. Prodali toho vážně hodně, ale pořád existují věci, kterých se odmítají vzdát. Například tátova knihovna. Žádnou knihu v životě nevyhodil a rozhodně nemá v plánu je někomu darovat. Susan jde doslova do kolen, protože i když mají velký dvoupatrový dům, nemá tušení, kam všechny jejich věci dá.

Nebo mámina sbírka porcelánových figurek. Divím se, že se skutečně žádná nerozbila, když jsem viděl, jak s tím stěhováci zacházejí, bez ohledu na velký tučný nápis na krabici, velmi křehké.

No a Jeremy? Popravdě na něj nemám tolik času. Občas se potkáme v kuchyni nebo okolí penzionu, ale maximálně ho pozdravím a hledím si svého. Původně to bylo v plánu, ale vyvinulo se to naprosto neúčelně. Držím se Samovy rady. Nechávám mu čas, aby si na mou přítomnost zvykl. Třeba to pak bude lepší.

Při první vhodné příležitosti si s ním chci promluvit. Jen nemám tušení, kde začít. Nechci ho vyděsit nebo znovu uvést do rozpaků.

Ráno opět vyjdu z domu v běžeckém oblečení. Mávnu na Andyho a Zuzu, kterou veze do školy a rozběhnu se dolů k pláži.

Dneska jsem bez hudby. Včera jsem si zapomněl nabít bezdrátová sluchátka a náhradní nemám.

Zaposlouchám se do šumění oceánu i do zvuků přírody. Je to jiný pocit, než poslouchat hudbu.

V LA jsem používal sluchátka hlavně proto, abych přehlušil hekání ostatních v posilovně agentury. Tady jsem vlastně jen já.

Vběhnu na vyšlapanou cestu mezi stromy a překvapí mě, že šumění oceánu najednou přestane být tak hlasité, dokud ten zvuk neslyším úplně.

Přeskočím svůj oblíbený kořen stromu, který prorostl až na povrch. Nejednou jsem byl tak zamyšlený a přehlédl ho. Rozsekal jsem se na držku, že Suzie vyšilovala, kvůli mému rozedřenému koleni. Jako když jsem byl dítě.

Ještě několik kroků a vyběhnu zpoza stromů, kde se přede mnou objeví penzion, jenže zaslechnu kňučení raněného zvířete.

Zastavím na místě a rozhlédnu se kolem sebe, protože poblíž nic není. Jsem tady jen já, ptáci a vítr v korunách stromu.

Zamračím se, že už slyším kraviny a chci běžet dál v domnění, že se mi to jen zdálo, když se ten zvuk ozve znovu z levé strany.

Trochu se obrním a nervózně přelezu malý keř do vysoké trávy mezi stromy. Pokouším se najít, odkud to vychází, jenže les je čistý. Udělám ještě několik kroků hlouběji, až vysokým keřům a vykouknu zpoza ně.