Zlatá klec 2: Domov

(16)

Ráno mě probudí Josie, jak sedí na podlaze a kňučí. Trochu mě vyděsí, jak se na tu podlahu dostala, jenže ještě víc se leknu, když vedle mě Jeremy neleží.

Rychle vystřelím z postele, ven z ložnice, ale zaseknu se v chodbě. Jeremy jde směrem ke dveřím a ani se neohlídne.

„Zase ode mě utíkáš?" vyštěknu naštvaně, že zmrzne na místě. Nejspíš jsem ho neměl nachytat. „Prosím řekni mi, že si jen zase něco domýšlím a ty ode mě nechceš teď utéct. Doufám, že je to jen hodně špatný vtip, Jeremy."

Trhne sebou při zvuku mého hlasu. Je celý ztuhlý a pořád stojí zády ke mně. Pomalu se otočí s omluvným výrazem a mírně zakroutí hlavou.

„Dokonalé!" zařvu ironicky. „Vážně perfektní, Jeremy. A nejspíš mám i předstírat, že se včerejší noc nestala, co?" rozhodím rukama.

„Zeku, já..." zasekne se a tikne očima po místnosti. „Bude to tak lepší," šeptne tiše ke kuchyňské lince.

„To jako fakt?" vyštěknu a přiměji ho se na mě podívat, ale jeho oči mě utvrdí, že to skutečně myslí vážně. „Kretén!" řeknu výsměšně a otočím se na patě směrem do ložnice. „Fakt jsem totální kretén, že jsem ti zase podlehl."

Prásknu za sebou dveřmi a frustrovaně si vjedu rukou do vlasů. Doopravdy nemám tušení, co jsme si myslel. Možná jsem doufal v nějaký posun našeho vztahu, když jsme spolu spali.

Roztřesou se mi ruce a špatně se mi dýchá. V tomto pokoji nemůžu zůstat, jinak se složím.

Rychle na sebe naházím věci na běhání a vyjdu z ložnice. Naštvaně ztuhnu, když si všimnu Jeremyho, jak se zadkem opírá o barovou židli s rukama v klíně.

Zvedne ke mně své modré oči a narovná se.

„Asi bychom si o tom měli promluvit," zamumlá tiše a nervózně polkne.

Stisknu ruce v pěst a zvednu je před sebe. „Nemáš ani tušení, jako moc ti teď chci zakroutit krkem," syknu vztekle. „Dělej si co chceš, protože teď mizím já."

Vezmu si Josie do náruče a vyjdu nasupeně z domu. Nezapomenu u toho prásknout dveřmi.

Rozběhnu se dolů k pláži a Josie pustím na zem až do písku. Svou trasu, kterou obvykle běhávám, vezmu pomalým krokem.

Chvíli Josie nosím, chvíli ji nechám běhat samotnou. Bolí mě v podbřišku z těch orgasmů a mám chuť vyrvat si vlasy. Bohužel si musím přiznat, že mě má Jeremy kompletně v hrsti. Kdyby mě požádal, abych skočil z útesu, udělám to. Bez zaváhání. Ani bych se neptal proč.

S Josie se vydáme do lesa mezi stromy po pěší cestě. Je ohromně vnímavá a musí všechno zkontrolovat.

Potřebuju vypustit veškeré myšlenky na včerejší noc, ale každý pohyb mi připomene, že se to doopravdy stalo. Pořád cítím, jak mi zarýval prsty do zad. I tu těsnost jeho perfektního zadku.

„Jsem velký idiot, co?" kouknu dolů na Josie, která na mě na vteřinu otočí hlavu, než se rozuteče dál.

Měl pravdu. Musíme si spolu promluvit. Nejen o včerejší noci. Jenže jsem se tak naštval, že to nebere vážně, že jsem raději zmizel. Řekl bych něco hnusného a to nechci.

Přinejhorším bych mu vyklopil, že jsem se do něj zamiloval.

Josie štěkne a rozběhne se dál po cestičce. Pořád mě překvapuje a dojímá ten její štěněcí pisklavý hlásek.

„Josie!" vykřiknu a rozběhnu se za ní, když se mi ztratí z dohledu. Je sice zvědavá, ale jinak se vždycky drží u mě, abych se jí neztratil. „Josie, kde jsi-" vyběhnu zpoza stromu, zakopnu o ten debilní kořen, na který pořád zapomínám a srazím někoho na zem.