Zlatá klec 2: Domov

(10)

Přes noc to nějak vstřebám. Vlastně to za mě udělá láhev Jima Beama. Ne celá, ale hodně mi pomohla. Vysála ze mě všechny ty nepříjemné myšlenky i pocity a já se ráno vzbudil akorát s kocovinou.

A nepřijatým hovorem od Austina.

Pokusím se mu dovolat zpátky, ale nebere to, tak jen napíšu, ať mi cinkne, až bude mít čas.

Vyvalím se na gauči s ledovým čajem a notesem. Přesně, jak mě to naučil Joel. Myslet na všechny emotivní věci, které se mi staly a napsat je. Napsat, jak se cítím, co se mi honilo hlavou i co vidím.

Přesně na základě jeho slov, se mi povedlo dát dohromady celé album. Nikomu jsem to nikdy neřekl, ani klukům ne, ale celé je napsané pro Jeremyho. Těšil jsem se, až ho najdu, stejně, jako jsem se toho bál.

A nejspíš oprávněně.

Nemá radost, že mě vidí. Což nechápu. A mrzí mě to. Neměl jsem nic předvídat, ani očekávat. V podstatě si za tu bolest můžu sám.

Budu se nad to muset povznést. Poslechnu Sama a raději se Jeremymu vyhnu. Alespoň nějaký čas. Pak si s ním promluvím. Pracuje v penzionu a ten já vlastním. Nemůžeme se tím dusnem nechat ovlivnit.

Konečně mi zavolá Austin, tak mu rovnou oznámím, aby svatbu začal řešit se Suzie. V mé režii by to dopadlo blbě.

Moc dlouho si nepokecáme, protože zase nemá čas a je v autě na focení pro módní značku, ale Suzie se ozve.

Celý den takto ležím doma na pohovce a nereaguju ani na Suzieno klepání. Jsem až příliš zabraný do vypisování svých myšlenek.

K večeru mě to přejde. Dám si sprchu a dokonce mám chuť na společnost.

Jen ne tady.

Hodím se trochu do gala a upravím se v zrcadle.

Musím to alespoň vyzkoušet. O nic přece nejde. Jen... nezávazný sex.

Vezmu si pár věcí, hlavně klíče od auta a peněženku a vyjdu z domu.

Měl jsem prvně kouknout z okna.

„Ty žiješ," promluví Suzie, která postává před svým domem ve společnosti Andyho a... Jeremyho.

„Sorry," houknu neurčitě a dojdu ke svému autu. „Chytla mě inspirace, tak jsem byl mimo. Potřebovala jsi něco důležitého?"

„Jen, jestli si s námi nechceš dát oběd," odvětí klidně, zatímco Jeremy pozoruje špičky svých bot.

„Takže nic," uculím se a mávnu na ně.

„Kam ses tak oháknul?" pokračuje ve výslechu, když už jsem jednou nohou v autě.

„Na co to potřebuješ vědět?" pozvednu obočí a předloktím se opřu o kapotu auta.

„Jsi poprvé po osmi letech bez ochranky," odfrkne a založí si paže na hrudi. „Nemyslím si, že je bezpečné..."

„Fakt si to nemyslíš?" ušklíbnu se a nakloním hlavu na stranu. „Umím se o sebe postarat, sestřičko, ale pro klid tvojí dušičky, mám už kontakty na několik bezpečnostních agentur v okolí. Jo a, nevím, kdy se vrátím," mrknu jedním okem a nastoupím konečně do auta.

Silně se musím kousat do jazyka, když se dívám na Jeremyho.

Vyjedu z příjezdové cesty a jedu. Nemám tušení kam. Rozhodně někam daleko, aby mě s penzionem nikdo nespojil.

Pomalu se schyluje k večeru a já pořád jedu. Asi po hodině narazím na malé městečko. Všude je klid. Žádný městský rozruch, na který jsem zvyklý. Spíš to připomíná vesnici, jak se lidé šourají pomalým krokem, jako při procházce.