My Vampire Lover

.20.

Taehyung se vrátil domů a už před domem si všiml, že je všude tma a dveře jsou otevřené dokořán. Rychle vběhl dovnitř.

"Jungkookie?" Zakřičel chlapcovo jméno, ale žádná odpověď. Cítil krev.

Rychle přešel k jističi, stiskl ho a celý dům se rozsvítil. Naskytl se mu pohled na naprostou spoušť. Rozbité věci po hale, ale co ho nejvíce děsilo byla krev. Byla skoro všude. Srdce se mu sevřelo strachy. 

"Růžičko." Zavolal znovu, ale nic.

Vyběhl schody, šel po Jungkookově vůni, která ho zavedla do pokoje s tajnou chodbou. Prošel chodbou, sešel schody a otevřel dveře do kuchyně. Tam ho čekala spoušť a pohroma. Všude poházené nádobí, stoličky a krev. Taehyung poznal hned po vůni, že krev nepatřila Jungkookovi. Prošel do jídelny a zpět do haly. Většina krve nebyla chlapce. Přešel až na druhou stranu, kde byla rozbitá zeď a tam cítil vůni chlapce nejvíc. Loužička krve na zemi byla Jungkookova. Celým tělem mu projel strach. Jungkooka nikde nenašel. Necítil víc chlapcovi vůně a tak věděl, že v domě není. 

"Pane Taehyungu." Dotyčný se podíval za hlasy, které ho oslovili. 

"Kde jste byli? Neměli jste Jungkooka chránit a hlídat?" Vykřikl na upíry co stály v hale. 

"Měli jsme hlídku ve městě. On mezi tím zabil jednoho po druhém. Naše druhy co tu hlídali dům a chlapce." Vysvětlil mu ten co se s ním nebál mluvit.

"On mu ublíží." Vykřikl na ně. 

Upíři sklonili své pohledy k zemi. Styděli se za to, že zklamaly. 

"Najdeme ho." Do domu vešla žena, krásná jako mramor. Dlouhé hnědé vlasy jí spočívaly volně u pasu. Oči zelené jako smaragdy. Celá oděná do tmavě modrého kostýmku s černými lodičkami.

"Francesco." Taehyung překvapeně oslovil tu krásnou upírku. 

"Je naše chyba, že utekl a za oběť mu padl právě tvůj chlapec." Pronesla zcela vážně.

Taehyung vstal od zdi, pomalým krokem přešel až k upírce.

"Jungkook není žádná něčí oběť. Jestli se mu něco stane..." 

"Upíří rada vzala na sebe únos chlapce a uděláme vše aby jsme ho našli a doufáme, že bys nám mohl pomoc." Upírka ho nenechala domluvit. Dívala se Taehyungovi do očí.

"Samozřejmě, že pomohu." Taehyung souhlasil. 

Francesca přikývla a vlídně se na něho usmála. Vždyť se znali dost dlouho, měl by jí věřit. Taehyung se porozhlédl, snažil se najít cokoliv co by jim pomohlo Jungkooka najít. Potřeboval nějakou naději. 

"Hned jsem zpět." Beze slova vyběhl schody a zamířil rovnou do své ložnice. Nikde po domě si nevšiml ležet Jungkookův telefon. Rychle vtrhl do ložnice. Žádná krev ani nepořádek. Jungkookův telefon nikde nebyl, ale na posteli leželo něco jiného. Byl to kus papíru na kterém byl portrét chlapce, co leží na zemi a z čela mu kape krev na zem. Taehyunga se zmocnil ještě větší strach a neuvěřitelný vztek. I s kresbou opustil ložnici a dole jí podal Francesce.

"To je jeho způsob mučení. Tím mučí tebe a chlapce bude mučit dokud to vydrží nebo než ho to nepřestane bavit." Možná se z jejího hlasu mohlo zdát, že je z kamene, ale její oči říkali něco jiného. 

Znala Taehyunga víc jak 100 let a věděla jaký je i on věděl jaká je ona. Ten chlapec musel být speciální a výjimečný když si ho k sobě Taehyung pustil tak blízko až se do něho zamiloval. Taehyungovi se po tvářích začali kutálet slzy. Poprvé po tolika letech. Francesca k němu přešla a objala ho.