My Vampire Lover

.23.

Jungkook právě seděl v kavárně a popíjel své capuccino. Jedna ze servírek a jeho tehdejších kolegyň a kamarádek si k němu přisedla.

"Jak ti je?" Mile se ho zeptala.

"Doktoři říkali, že můj mozek reaguje na 100%." Pousmál se.

"Takže sis na vše vzpomněl?" Vyzvídala dál.

"To ano, ale mám takový pocit, že mi o autonehodě lhali. Mám takový zvláštní útržky na pár velmi zvláštních lidí." Přiznal.

"Zvláštních? Mohou to být upíři?" Dívka dala hlavu na stranu.

"Upíři? To mě nenapadlo." Jungkook se nad tím zamyslel. Upíři opravdu žili volně mezi lidmi. 

"Přeci jen, vzbudil ses v nemocničním komplexu, který řídí upíři." Když to teď řekla, tak to Jungkookovi začalo dávat smysl.

"Máš pravdu. Když jsem se vzbudil byl tam dost zvláštní muž. Byl moc hezký." Přiznal zasněným pohledem.

Servírka co seděla s Jungkookem u stolu se tomu uculila.

"Byl to ten sexy upír co tě tu tenkrát navštívil?" Culila se jako sluníčko.

"To nevím. Tyhle části si nevybavuju. Mám okno na posledních 5 měsíců." Frustrovaně si povzdychl. 

"Z nemocnice si ho pamatuješ?" Zeptala se a Jungkook přikývl. "Tak zajdi do knihovny, je tam o upírech dost knih." Dodala než vstala a s úsměvem šla obsloužit nového zákazníka.

Jungkook nad tím hodně přemýšlel. Nakonec se rozhodl, že to zkusí. Dopil svůj nápoj a hned jak opustil kavárnu zamířil si to do knihovny a začal se probírat starými knihami a spisy. Přišlo mu to jako deja vu. Náhle měl v rukou portrét onoho upíra. Byl to ten samý co byl v nemocnici. 

"Kim Taehyung." Zašeptal a jako střípek, který scházel v zrcadle si vzpomněl.

Během jediné chvilky se mu vybavili veškeré vzpomínky na onoho upíra. Vzpomněl si co se stalo. Srdce mu začalo bušit jako o závod, hlava se mu točila. Upír ze Španělska. Měl jeho portrét v rukou. Ten co ho mučil. Vše se mu vybavilo i to špatné. Zavřel oči, napočítal do pěti, všechny knihy a rukopisy vrátil na svá místa a rychle se rozeběhl ven z knihovny. Vzpomněl si na něho. Vzpomněl si na Taehyunga. Běžel celou cestu. Byl nervózní a zároveň natěšený. Jedno ho ale v mysli trápilo. Proč za ním upír nikdy nepřišel. Celý ten rok. Udýchaně se zastavil před známým domem. Brána byla otevřená. Do mysli se mu vkradli poslední vzpomínky na tento dům. Rychle zatřepal hlavou. Prošel zahradou a zastavil se u hlavních dveří. Přemýšlel jestli zaklepat nebo prostě vejít. Třeba na něho upír úmyslně zapomněl. Je tu možnost, že ho nikdy nemilovat a ten incident mu pomohl se ho zbavit? Prostě ho nechal. I tak se zhluboka nadechl, zatáhl za kliku a dveře se otevřeli. Jungkook potichu a obezřetně vstoupil do domu. Bylo tam naprosté ticho. Slyšet byli jen tikající hodiny. Slyšel i svůj vlastní dech. Rovnou zamířil nahoru do ložnice. On tam nebyl. Posadil se na postel. Dlaní přejel po hladkém povrchu látky přehozené na posteli. Byla to upírova košile. Jungkook si ji přitiskl k hrudi. Další útržky vzpomínek do sebe zapadali jako puzzle. 

"Kde jsi?" Jungkookův hlas byl jen v šeptu. 

Podíval se směrem ven, tam už se stmívalo. Košili položil zpět na postel. Vstal a když procházel okolo stolu všiml si vázy ve které byli již uschlé růže. Konečky prstů se dotkl okvětních plátků. Podíval se na protější stěnu a tam byl zarámovaný portrét, který namaloval. 

"To jsem namaloval já." Zašeptal si spíše pro sebe. 

Opustil ložnici, ale odejít nehodlal. Chtěl ho najít, musel. Prošel různé místnosti. Tělocvična, kuchyň, obývák, hudební salonek.