My Vampire Lover

.22.

Taehyung vyšel ven z ordinace. 

"Tak co, je vzhůru?" Francesca se zastavila vedle upíra, který se opřel o zavřené dveře a svěsil hlavu.

"Nic si nepamatuje." Zašeptal.

"Stalo se to co předpokládaly?" Zeptala se a Taehyung přikývl. "Co budeš dělat?" 

"Nechám ho žít normální život. Zmizím." Bylo to pro něho bolestné rozhodnutí.

"Jsi pěkný sobec." Francesca ho uhodila do ramene.

"Byl bych sobec, kdybych ho chtěl jen pro sebe." Sjel jí frustrovaným pohledem.

"Co když si vzpomene. Ne teď, ale časem." Francesca věděla, že tohle není řešení.

"Rozhodnutí nechám na něm." Povzdychl si.

"Konečně jsi našel toho, koho jsi tak dlouho hledal a necháš ho jen tak odejít?" Nechápavě se na něho dívala. Taehyung jen přikývl. 

Francesca si nad tím tupounem jen povzdychla. 

"Co tedy hodláš dělat?" Zeptala se po chvilce ticha.

"Dostanu zpět jeho druhý dům a nastěhuju tam zpět jeho věci." Taehyung už se rozhodl. 

Odpíchl se od dveří a vydal se ven z nemocnice. Francesca ho následovala. 

"Neprodal oba domy?" Poznamenala, když ho konečně dohnala.

"Ten druhý je stále k prodeji. Jen ho stáhnu z prodeje." Vysvětlil jí, ale v chůzi nezpomaloval.

"Dobrá tedy. Pomohu ti vše nastěhovat zpět." Taehyung tiše přikývl.

Neměl náladu, ale byl rád, že má tak skvělou kamarádku. Vždy stála na jeho straně a pomáhala mu když bylo nejhůř, teď tomu nebylo jinak. 

Společně se vrátili do Taehyungova domu a začali balit chlapcovy věci. Taehyung obvolal pár čísel a stáhl prodej domu. Do týdne měli vše hotové. Taehyung vše postavil a naskládal tak jak to bylo předtím. Taehyung si povzdychl. Nikde není napsáno, že si Jungkook znovu vzpomene. Zamkl dům. Opět se vydal do nemocnice. Měl nutkání Jungkooka viděl, ale nakonec za ním nešel.

"Promiňte." Oslovil lékaře, který chlapce ošetřoval.

"Ano?" Lékař se zastavil hned naproti Taehyungovi.

"Tohle jsou klíče a adresa od domu. Pro Jungkooka." Podával mu je.

"Nechcete mu je dát sám?" Zkusil lékař.

"Nepamatuje si mě a tak by to mělo i zůstat." Ty slova Taehyunga drásala, ale musel to udělat. 

"Chápu." Lékař nakonec přikývl.

"Nashle." Taehyung se rozloučil.

"Mějte se." Lékař se chvíli díval na klíče a lísteček ve své ruce než se vydal do své kanceláře.

Jestli se Taehyung nezmohl navštívit Jungkooka přes den tak to udělal v noci. Proplížit se k němu do pokoje byla hračka. V nemocnici bylo ticho. Přešel k jeho posteli. Jungkook klidně spal. Taehyung mu jemně odhrnul vlasy co mu spadali do očí. Konečky prstů mu přejel po tváři. 

"Miluju tě. Navždy tě budu milovat, ale takhle je to pro tebe lepší." Zašeptal do noci a potom rychle opustil pokoj i nemocnici. 

Nechtěl jít domů. Vše mu tam chlapce připomínalo. Raději bloumal po nočním městě. Jungkook ho změnil. Už se to nedalo vrátit. Už nikdy nebude stejný jako dřív. Bezcitný a nelítostný. Ne! Teď už má city. City, kterých se nedokáže zbavit.

Každý den na Jungkooka dával pozor. Z dálky ho pozoroval. Dostávalo se mu zpráv od lékařů, že Jungkookova paměť se postupně vrátila, ale na poslední měsíce si nevzpomněl. Možná to tak bylo nejlepší. Každou noc chodíval do jeho pokoje. Sledoval jak spí. Chtěl se od něho odloučit, ale nedokázal to. Už to trvalo půl roku a nic se neměnilo jen to, že se Jungkook dokázal tak nějak začlenit do svého starého života. Taehyung se doma utápěl v nenávisti k sobě samému. Slíbil mu, že ho ochrání a přesto to nedokázal. Francesca viděla v jakém je Taehyung stavu a proto se odmítla vrátit do Itálie. Nevrátí se tam dokud se Taehyung nezlepší. 

Francesca mu dělala společnost aby nebyl sám a on jí za to byl vlastně vděčný. Celý rok trvalo než se Taehyung dostal do takového stavu kdy dokázal přijmout následky za to jak se rozhodl a tím přišel o chlapce. Opět bude muset žít sám ve tmě. Beztak ve dne už prakticky ven nevycházel. 

Francesca se zastavila u otevřených dveří které vedli do knihovny. Zaklepala na jejich dřevěný povrch. Taehyung k ní vzhlédl. 

"Už odjíždíš?" Jemně se pousmál.

"Ano, jsem povolána zpět. Mám novou misi." Smutně se pousmála. Kdyby nemusela tak ještě zůstane. 

"Svět tě potřebuje." Povzbudivě k ní kývl.

"Ne víc než ty." Posadila se vedle svého dlouholetého přítele, který seděl v křesle.

"Teď už je to lepší. Nakonec to nějak zvládnu. Dej tomu pár let, možná tak sto." Sarkasticky se nad tím uchechtl.

Francisca si povzdychla. 

"Stejně se vrátím jakkoliv to půjde." Slíbila a na rozloučenou ho pevně objala. 

Taehyung přikývl. Snažil se být alespoň před ní silný. Nakonec i ona odešla. Teď už byl v celém domě opravdu sám. Musel se hodně přemáhat aby Jungkooka v noci nechodil kontrolovat. Jungkook byl pro něho ztracený a už nikdy se mu nevrátí. Nikdy si na něho nevzpomene. Už nikdy ho nebude držet ve svém náručí.

Postupně chladl, jeho kůže byla chladná. Nehřála tak jako s chlapcem. Jeho oči byli permanentně černé. Snažil se ovládat, vrátit to, ale tělo ho neposlouchalo. Jestli bylo místo, které ho alespoň na chvíli dokázalo uklidnit a vrátit ho k tomu aby byl jako dřív, byla to ta jeskyně s průzračným jezírkem. Sice si vždy vzpomněl na černovlasého chlapce, ale taky ho to neskutečně uklidňovalo. Netušil jak dlouho to bude trval, ale jistě se z toho dostane.

Právě teď byl v místnosti s klavírem. Skládal novou skladbu. Byla plná jeho pocitů k chlapci. Měsíc mu trvalo než ji celou složil. Dal jí název DESTINY. Byl nad sebou spokojený. Došlo mu, že se potřebuje něčím zaměstnat aby na chlapce nemyslel. Když nic nedělal ruce se mu nekontrolovaně třásli. 

Jestli řekl, že mu stačí jídlo které jedí lidé, ano předtím, teď byl v temné uličce a z chlapce kterého zhypnotizoval pil. Nebyl zvíře, dával si pozor aby ho nezabil. Ten kluk si druhý den stejně nebude nic pamatovat.

Domů se vrátil s větší úlevou. Hned zalezl do sprchy. Horké kapky padající na jeho kůži ho uklidňovali. Celé jeho tělo se uvolnilo. Nechtěl aby ho tento pocit opustil. Přesto jen co se umyl tak vodu vypnul. S osuškou okolo pasu opustil sprchu, přešel k umyvadlu. Zadíval se do zrcadla na svůj odraz. Větší troska z něj snad už nebude. Raději si vyčistil zuby, přešel do ložnice kde si vzal tepláky a pak šel spát.  Nechtěl nic jiného než spát. Kdyby jen šlo zaspat a vzbudit se až o několik století aby nemusel vnímat ten fakt jak si chlapec založí rodinu, žije šťastný život, stárne a nakonec pokojně zemře.

Zatřepal hlavou, otočil se na bok a pohledem se zastavil u hrací skřínky, kterou Jungkookovi nestihl dát a jeho portrét, který Jungkook namaloval. Taehyung si ho zarámoval a teď mu vysel na stěně. Taehyung si povzdychl, zavřel oči a pomalu se odebral do říše snů.