Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola třicátá čtvrtá: Na prahu

„Je to už pár století, co sme naposled pracovali spolu. Obvykle nám všechno vycházelo, víceméně podle plánu, ovšem až do chvíle než došlo na záchrany rukojmích. To sme dělali jednou a málem to dopadlo hodně špatně. Najal si nás jeden obchodník, jeho syn měl dluhy a ten, komu ty prachy dlužil, se rozhodl jednat."

„Hádám že ho vzal jako rukojmí."

„Jo. A jako obvykle, tatíkovi se nechtělo platit. Takže sháněl někoho, kdo to vyřeší. A jelikož sme neměli nic lepšího na práci, vzali sme to. Najít ho nebylo těžký, obyčejná chajda u jezera.Fernando je měl obejít přes jezero a z vody se dostat oknem dovnitř. Já mezitím tlachal s jedním z nich u dveří. Fernando se bez problémů protáhl dovnitř, seběhl do sklepa a omráčil chlápka co hlídal toho kluka. Horší bylo že ten kluk se Fernanda lekl. A to hodně. Začal řvát jak tur, čímž upozornil všechny v domě. Do sklepa vběhl další z únosců a vystřelil po nich z kuše. Fernando díky němu má fajn jizvu. Nicméně, toho kluka sme dostali zpátky k tatíkovi."

„Takže to dopadlo dobře." řekl vítězně Awed.

„Ne. Ten člověk nám nezaplatil a ještě na nás poštval stráže." odpověděl jsem trpce „Naštěstí jen obyčejný strážníky, setřásli sme je celkem snadno. A mimo to, druhej den oba dva našli mrtvý. Otce isyna. S dýkou v zádech. A samozřejmě to lidi hodili na nás.Takže menší maraton přes půlku království."

„Aha. Asi nic moc."

„Tak nějak. Od tý doby se tomu vyhejbám."

„Myslím že by bylo lepší to pro dnešek zabalit." zabručel Fernando a ani se neobtěžoval se převalit čelem k nám.

„Fajn fajn, aťje po tvym. Dobrou noc, ráno nás čeká dlouhá cesta." zahučel jsem a pokusil se uvelebit o něco pohodlněji.

Ráno bylo chladné,chmurné a...časné. Vstávali jsme za svítání. Obláčky našeho dechu rychle mizely za námi, když jsme cválali dál na sever,podél skalního převisu. Slunce se neobtěžovalo vykouknout zpoza mraků, ranní vzduch štípal do tváří a po pár hodinách cesty se přidalo i otravné, drobné sněžení. Fernando se tvářil spokojeně, na takové počasí byl zvyklý a nedělalo mu problém.Vlci na tom byli mnohem hůř. Na takové počasí rozhodně zvyklí nebyli, a někteří to dávali dost hlasitě najevo. Už několikrát jsem je musel okřikovat. Nevrlost počasí se přenesla i na ně a hádali se kvůli každé kravině.

„Můžete laskavě držet huby?" vyjel jsem po nich nakonec a zastavil.

„Ne. Je tu nuda a navíc je to k ničemu. Takhle si jeden aspoň trochu zkrátí čas"ozvala se Jean.

„K ničemu co?"

„K ničemu plahočit se někam na sever když ani nevíš co hledáš, jen seprostě vlečeš někam do háje, mrzneš a nic z toho!" zaječela na mně. Dlouhá cesta bílou mlhou si začínala vybírat svou daň.

„Myslíš že sem z toho počasí nadšenej? Že se mi tu snad líbí?" zvýšil jsem nepatrně hlas „Ne! Ale samo se to neudělá. Tak je trochu nepříznivý počasí, no a co? Bojíš se toho snad?!"

„Ne, ale nelíbí se mi."

„Taky se můžeš otočit a jet domů. O jednoho kňourala míň." utrousil Fernando.Podle toho jak se Jean zatvářila jí dost urazil.

„Nikdo tě tu nedrží. Nikoho z vás." rozhlédl jsem se po ostatních „Nechcete tu být? Nemusíte, klidně si jeďte. Ale já to tady dokončím,samo se to neudělá, a já to nehodlám nechat osudu."

„Sama nikam nejdu." zakroutila hlavou Jean „Vy jdete se mnou!" Někteří lehce kývli.

„A na to jsi přišla kde, mladá dámo?" protáhl jsem.