Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola čtrnáctá: Cesta k Erlendoru

Klidnou noc prořízly zvuky boje. Nářek raněných, vzteklý štěkot, vrčení a dupot obrovských tlap...ale stejně jako všechno ostatní, i boje končí....noc se opět stala klidnou.

„Myslím že se už vrací.“ řekl Scoot a postavil se. Po dlouhé době konečně někdo promluvil.

„Jo, taky mám ten dojem.“ řekl nedávno příchozí, ale téměř se nepohnul.

V temném lese se ozvaly něčí kroky. Bylo jich několik, podle všeho byli stále proměněni ve vlky..nebo aspoň většina z nich. Na mýtinu vyšla Andiss s několika mělkými škrábanci na obličeji a kousancem na paži, ale jinak nezraněná. Za ní kráčela formace pěti vlků, všichni pošramocení, ale bez vážnějších zranění. Všichni měli v očích trochu překvapený výraz, nejspíš kvůli mně. Za nimi šel Artäir, plášť potřísněný krví, přes rameno nesl bezvládného vlka s ošklivě vyhlížející tržnou ranou přes hřbet. Jako obvykle měl přes hlavu kápi, takže jsem netušila, jak se tváří.

„Madam“ zvedl se ten nový a lehce se uklonil

„Co vy tady Nigele? Myslela sem, že máte hlídkovat na východě.“ řekla překvapeně Andiss

„Alfa měl poslal sem. Mám vás přivést zpět do Erlendoru.“

„To se mi nechce líbit. Obvykle nepřerušuje výcvik.“

„Já vím. Nevím proč vás odvolává. Ale podle všeho ten výcvik nezvládáte.“ řekl a podíval se na bezvládného vlka, kterého mezitím položili vedle ohniště. Rána se mu pomalu zacelovala, ale jinak nevykazoval žádně známky života.

„Ty mlč. Možná jsi pozapomněl, že tvoje skupina se ti minule ztratila a málem přišli o život.“ prohlásila škodolibě Andiss. „Scoote, ošetři ho. A sežeň něco k jídlu.“ Scoot jen přikývl a zmizel ve tmě. „Artäire, přidáš se ke mně? Alfa tě určitě rád uvidí.“ otočila se k Artäirovi. Než však stačil odpovědět, vložil se do toho Nigel

„Artäir? To jako TEN Artäir? Tebe vypověděla všechna společenství. Nemáš kam jít. A ty ho ještě zveš do Erlendoru?“ řekl a oči se mu pomalu přebarvovali do oranžova.

„Nigele mlč...“ varovala ho Andiss

„Urazil si celej náš rod, a ještě se odvažuješ se tu ukázat? A co hůř, svádět Andiss? Kliď se nám z cesty, a možná tě nepoženu před soud.“ pokračoval, vytáhl meč a posměšně jím ukazoval na Artäira

„Mlč...“ zavrčela Andiss. To už bylo pozdě. Artäirovi došla trpělivost. Během okamžiku se vymrštil od ležícího vlka, vyrazil Nigelovi meč z ruky a chytl ho pod krkem.

„Ještě slovo, a budeš toho litovat. Neznáš mojí minulost“ syčel Artäir a Nigel začínal pomalu modrat „tak mlč.“ dokončil a pustil ho. Nigel zalapal po dechu, oči se mu přebarvily do původní barvy, zatvářil se prapodivně a zmlkl.

„Dobrá, přidám se. Stejně nemám nic lepšího na práci. Ale potřebuju dostat Barbaru do bezpečí. V Erlenboru by dlouho nepřežila. A cestou by nás zdržovala.“

„A tohle víš jak?“ zeptala jsem se

„To už tebe nemusí zajímat. Nigele, odvedeš jí do Fornu. Nejspíš se tam potkáte s dalšími uprchlíky. Pak se vrať do Erlendoru.“ Nigel se už nadechoval k odporu, ale nakonec si to radši rozmyslel a jen přikývl.

„To mi připomíná...mám ti předat tohle“ řekl Nigel a podal Andiss dopis „posílá to Alfa.“

„Hmm,“ zabručela Andiss nepřítomně a krátce pohlédla na vlky, momentálně sedící v řadě na kraji mýtiny. „Vy tady počkáte na Scoota. Pomůžete mu s Jimmym. A ty, Nigele, pak se sem pro ně vrátíš. A ještě něco...Barbary se nedotkneš, jasný? Ani ty, ani kdokoli jinej. Chápeš?“

„Samozřejmě. Znám zákony.“ kývl Nigel a otočil se ke mě: „Můžeme jít?“

„Ne! Já chci vědět, kam ty dva jedou. A chci jet s nima.“ začala jsem protestovat. Nemohly určovat, kam pojedu.

„A dost. Barbaro, jdeš s Nigelem. A radši už mlč.“řekl vážně Artäir

„Ale-“ snažila jsem se dál vzdorovat.

„Mlč.“ ...znělo jeho poslední slovo. Nasedl na koně a zmizel ve tmě. Andiss na nás kývla a vyrazila za ním. Po chvíli se údery zdvojnásobili...Andiss se proměnila.

Z lesa se vynořil jezdec. O chvíli později vyběhl z lesa mohutná vlčice, přiblížila se k jezdci a skokem se přenesla na koňský hřbet za jezdce. Ve chvíli kdy dosedla už to však nebylavlčice, ale žena.

„Přece sis nemyslel že půjdu pěšky.“ řekla mi Andiss pobaveně a objala mě kolem pasu

„Ne nemyslel.“ pousmál jsem se

„Dlouho jsme se neviděli...“ začala Andiss

„Jo....naposled před stopadesáti lety...“

„Stýskalo se mi...“řekla Andiss tiše a trochu zesílila stisk

„Tohle neříkáš často...“ odpověděl jsem. Málokdy dávala najevo co cítí, obzvlášť tyhle hlubší city „Vlastně to od tebe slyšim poprvý...“

„Jo, já vím. Poslední dobou toho na mě bylo trochu moc..a u nás se nemám komu svěřit. Nemám koho tam obejmout...“ řekla a stiskla mě ještě pevněji. Bylo mi jasné že jí přemohly slzy. Další z neobvyklých událostí...Co je tohle sakra za den?

„Mohla bys mi vysvětlit co byli zač ty co na nás zaútočili?“ zeptal jsem se po chvíli, během které se Andiss snad uklidnila

„Moc toho nevíme, není s nima rozumná řeč. Ale stejně jako všechny smečky, maj svoje znamení. Taková divná, sedmicípá hvězda. V kronikách sme zatím nic nenašli.“

„Aha...a ten dopis?“

„Alfa má obavy. Už nějakou dobu na nás útočí cizí smečka. A má dost podobnej znak jako tamto. Ne že by to mělo vážnější následky, ale méžná nás jen zkouší...možná útok teprve přijde...“

„Možná...a co s tim mám společnýho já? Předpokládám že mě tam nezveš jen tak že?“

„No...ano. Máme hodně nezkušených mladíků. Potřebujou výcvik. A my nemáme dost zkušených vlků, jelikož musíme hlídkovat a tak dále...znáš to. Ve hvězdách je nějaká hrozba. Nevíme jaká, ale je. A proto si tě Alfa žádá. Zná tvojí minulost, ví co dokážeš...a teď tě potřebuje.“ dokončila Andiss

„Aha. A jak mu já budu platnej? Vždyť ani nejsem vlkodlak...“

„Ne, to nejsi. Ale nejsi ani normální člověk, to oba víme. Musíš být z nějaké rasy. A máš zkušenosti jako nikdo. A nováčci potřebujou vzor. Ty seš jeden z nejlepších, jaký jim můžeme poskytnout.“

„Jo, taky si to myslim. Ale nedokážu si vzpomenout, kdo vlastně jsem...jako by někdo nechtěl, abych to věděl. Ale i tak nevidim důvod, proč bych se měl plést do chodu smečky.“

„Ty jsi na to možná zapomněl, ale seš Omega vlků z Erlendoru...tvoje pravomoce se skoro vyrovnaj pravomocím Alfy...a seš jím už celá staletí. Ví to jen málo vlků...a ještě míň nepřátel. A to je naše výhoda.“ pokoušela se mě Andiss přesvědčit

„Ne, nezapomněl. Nezapomeň že i já mám Váš znak“ řekl jsem a trochu škubl pravačkou „a jsem nejspíš první člen smečky, kterej nejen není vlkodlak, ale ještě má titul Omega.“

Andiss neodpověděla. Stejně už nebylo co řešit.

Krajina kolem nás se měnila. Řídce roztroušené lesy vystřídaly osamělé stromy a keře. Mírné kopce se změnily v pohoří. Krajinu zaplavil úsvit. Ranní světlo ozařovalo krásu hor a co víc...ozářilo štít Erlendoru...nejvyšší hora v okolí...místo přímo posvátné...

Děkuju vám všem za úžasných 1290 přečtení a 133 vote, nikdy by mě nenapadlo že zrovna tohle může dosáhnout tak vysokýho čísla :D doufám že se vám kapitola líbí,pokud ano poprosil bych o vote :) a jako vždy uvítám všechny Vaše postřehy, dojmy, nápady...však to znáte :D