Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola čtyřicátá druhá: Hlava sem, hlava tam

 „Jo, to bys teda měla. A měla bys mi to vysvětlit co nejdřív," vystartoval jsem po ní. Konečně se objevil někdo, kdo aspoň trochu tušil, co se tenkrát stalo, jaká je vlastně pravda. V legendách je vždycky špetka pravdy, ale určit, co je pravda, co už ne a která část z toho se opravdu stala, nebo se aspoň trochu blíží, bývá skoro nemožné.

„Ale vysvětlujte si to jinde, jindy a s někým jiným, já na vaše vykecávání nemám čas," skočil jí do řeči Mesotelles. Až při pohledu na něj jsem si všiml, že se od nás o několik metrů vzdálil a znovu se usmíval tím nepříjemným, poťouchlým způsobem, ze kterého slušnému člověku naskakovala husí kůže. „Rád jsem vás poznal, vážení," pronesl a uklonil se „Rád jsem vás poznal. Doufám že to bylo naposled," štěkl a rozhodil rukama, nejdříve do stran a potom vzhůru. Až příliš pozdě mi došlo, že vyvolává něco nepříjemného. Pak tleskl a kolem nás se zvedla magická klec. „Sbohem," řekl s úsměvem, než zamířil ke schodišti. Adolf po nás hodil škodolibým očkem a rozklusal se za svým pánem.

„Do prdele práce," zanadával jsem své hlouposti.

„Copak?" zeptala se dívka nezaujatě a posadila se na zem. Naše současná situace ji očividně nevyvedla z míry.

„Cože?"

„Co se děje? Že najednou tak nadáváš, vždyť o nic nejde," usmála se.

„Co se děje? Ty to nevidíš?"

„Ne, co bych měla vidět?"

„Cesta sem znamenala spoustu námahy, nebezpečí a hlavně nepohodlí, a teď, když jsem se konečně dostal na konec cesty, můj cíl mi unikne kvůli takové blbosti."

„Blbosti?"

„Jo, blbosti. Mohl jsem tohle celé ukončit, kdybych se nenechal unést tím, co se můžu dozvědět a skočil po něm. Jenže to já ne, já si dycky musim najít způsob, jak to podělat!" zařval jsem a udeřil hlavou o mříže. Síla kouzla mě odpálila pře celou klec, v plné rychlosti jsem narazil zády do protější stěny a sesunul se na zem.

„Takhle se odsud nedostaneš," utrousila.

„Nepovídej," zasupěl jsem, otřesen sílou kouzla, a posadil se „Tak jo, máš nápad jak se odsud dostat?"

„No, popravdě-" Nestačila větu dokončit. Přerušil ji jiný hlas.

„Abych nezapomněl," hulákal a po utichnutí ozvěny jsem poznal Mesotella „tohle berte jako moje díky za to, že ste mi umožnili se znovu vrátit!" zněla poslední slova, pak přišel šílený smích a ticho.

„Co to mělo znamenat?" zeptala se udiveně.

„Myslím, že nás chtěl upozornit na tohle," konstatoval jsem a ukázal na těla mrtvých vojáků. Až doteď si klidně leželi v kalužích krve, ať už vlastní, nebo svých spolubojovníků, někteří ještě lapali po dechu nebo se snažili odplazit někam stranou, ale rozhodně nepůsobili dojmem, že by měli v plánu něco podniknout, nebo hůř, někomu ublížit. Teď však působili dojmem naprosto opačným. Pomalu a neohrabaně se zvedali, jako loutky v neobratných a nezkušených rukou, živí i mrtví, všichni teď vypadali stejně. Ve tvářích nepřítomný výraz, bělmo očí zmizelo, zůstala jen roztažená, černá zornička s malou, rudou jiskřičkou kdesi ve své hloubi. Vyhrabat se na nohy pro ně nebylo nic snadného, všichni měli hluboká sečná zranění, nebo kosti zpřerážené kouzlem, ti méně šťastní disponovali kombinací obou možností, a jejich těla nebyla schopna se s tím dostatečně vyrovnat, a působili proto spíš groteskně než děsivě.

„Nekromancie?" zeptala se překvapeně a vyskočila na nohy.

„Co jiného? Pro něj je to to nejsnazší, co může být," odsekl jsem a snažil se přijít na způsob, jak se mříží zbavit.