Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola dvacátá pátá: Střípky minulosti

  „Zatím jo. Jak to ale bude zítra, netušim.“

„Zítřek je daleko.“

„Daleko. Taková všeobecná definice. Zvláštní v kolika souvislostech se to slovo dá použít.“

„To mě teď nezajímá, já chci vědět odkud máš tu jizvu.“

„Stalo se to už dávno.“

„Kdy?“

„Dřív než ses narodila, to by ti mohlo stačit.“

„No jo.“

„Bylo to jednou večer, v táborové kuchyni. Šli jsme s přítelem ujídat, jako obvykle.“

„Chytli vás?“

„Ne.“

„Jaký to byl tábor?“

„Armádní. Byli jsme na tažení proti jistému vládci. Trochu jsme se pohádali, vypili jsme toho přes míru, on prohlásil že se mu nemůžou rovnat ani bohové, já řekl že se on nemůže rovnat ani prasatům, natož pak bohům, on vytáhl meč...“

„A sekl tě.“

„Jo.“

„A potom?“

„Pak nás vyhodili. Do smrti sme spolu nepromluvili.“

„Čí smrti?“

„Jeho, samozřejmě. Jak sis možná všimla, já ještě žiju.“

„Ta jizva je tedy od něj?“

„Jo“

„Takže ty seš Poslední strážce.“

„To ti nakecal kdo?“

„Barbara to říkala.“

„Aha.“ ušklíbl jsem se.

„Jak jako aha?“

„Úplně normálně. Barbara ví tak málo, že vpodstatě neví vůbec nic.“

„A kdo teda seš?“

„To bych taky rád věděl.“

„Ty nevíš kdo seš?“

„Ne.“

„Žádné vzpomínky na rodinu? Na dětství?“

„Ne. Jen na svět rozvrácený válkou. A teď je to tu zas.“

„Vůbec nic?“

„Ne. Pamatuju si jen něco málo o otci. To je vše:“

„To je mi líto. Jaký byl?“

„Ani nemusí být. Pamatuju si jen jeho jméno a pár drobností.“

„Jak se menoval?“

„Altäir Ibn-La-Ahhad.“

„O tom už jsem slyšela.“

„Je celkem známej.“

„Je to legenda! Jakto že o tobě se nikde nepíše?“

„Nejsem otec.“

„Říká se, že byl Assasín.“

„Jo, říká se to. Ale kolik je na tom pravdy, netušim.“

„Určitě to je pravda. Ty ses nikdy nesnažil zjistit něco o svojí minulosti?“

„Mnohokrát. Ale podle všeho někdo nechce abych věděl, co se dělo. Normálně si nevzpomenu a magie taky nefunguje. Vždycky se objeví bílá mlha, pak sem několik dní mimo a potom mě šíleně bolí hlava.“