Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola čtyřicátá čtvrtá: Okovy života

 Koně vrtali čumáky ve sněhu a snažili a pod ním najít aspoň něco malého, co by se dalo sežrat nebo, v horším případě, aspoň ožužlat a přežvykovat. Počasí se pozvolna zhoršovalo, zvedl se studený vítr, ochladilo se a nepříjemná, lezavá zima mi pomalu zalézala pod nehty a spolu s ní se do mě nenápadně dostávala i znatelná dávka chmurnosti. Tichými kroky jsme sestupovali z kopce mezi smrky. Zvuky ohňů k nám doléhaly stále silněji, hlasy se ale stále neozývaly. Hlasy ani nic jiného. Po chvíli se ukázalo, proč. Kolem každého z pěti ohnišť leželo několik těl, těžko říct jestli mrtvých nebo spících. Po násilí na nich nebyly žádné stopy, i tak ale bylo jasné, že v tom někdo musí mít prsty. Adolf? Mesotelles? Těžko říct, možná to byl ještě někdo další. Tak či tak, údolí zadržovalo stopy po Černé magii, a ne zrovna slabé. Ostatně, slabá Černá magie nestála ani za to, aby se o ní někdo snažil, přinášela mnohem víc problémů, než kolik výsledků dokázala přinést. V tom se od silné magie nijak nelišila. Jenže, ta silná dokázala aspoň něco. Všechny její stopy, všechny její tenká vlákna vedly k nejvzdálenějšímu kameni, zastrčenému pod římsou.

„Stopy tady končí," konstatoval Fernando během zkoumání kamene.

„Nekončí stopy, ale cesta," opravila ho Bellie.

„Těsně vedle," mrkl jsem na ně, přejel rukou kousek nad ním „Tohle není kámen. Tohle je iluze. Jen iluze, nic víc."

„V tom případě mimořádně vydařená," okomentoval Fernando.

„To sice jo, ale nic tom nemění na tom, že není neprostupná." přisvědčil jsem, zašeptal několik pečlivě zvolených slov a kámen zmizel. „Můžeme?"

„Že se ptáš," kývla Bellie.

„No, když už se ptáš, popravdě, moc se mi tam nechce," zabručel Fernando, tváříce se krajně mrzutě až podrážděně. „Bude tam zima, tma a banda tupců, a nevím jak vy, ale já bych se bez toho všeho docela dobře obešel."

„Právě proto tam musíš. Oni se totiž sami nezabijou," mrkla na něj Bellie. Odměnil jí dost ošklivým pohledem. „Tak prosím, můžeš jít první," nabídl jí a pokynul rukou.

„Ne, díky. Ale co kdybys šel ty?" opáčila.

„Dámy první."

„Tak a dost. Jestli se nedohodnete, hodim vás tam oba," ukončil jsem jejich hádku.

„Ale prosimtě," mrkla na mě Bellie. Vzápětí se s tlumeným klením sbírala z kamenné podlahy tunelu. „To snad nemyslí vážně. On mě sem fakt hodil," brblala si tiše pro sebe, zatímco Fernando zrudl zadržovaným smíchem a právě když tiše pukal, poslal jsem ho dovnitř stejnou cestou, jak Bellie před ním.

„Člověk se snaží a on s ním stejně mlátí o zem," zamumlal nevěřícně, posadil se a podle všeho se usilovně snažil zjistit, kde se stala chyba.

„Tak jdem, ať to máme za sebou. Týhle zmrzlý země už bylo dost," snažil jsem se je uvést do pohybu.

„A já myslel, že sníh a hory máš rád," pronesl zamyšleně Fernando ze svého místa na zemi.

„Taky že jo. Ale jen po určitou dobu, a jen ty hory a sníh, kde je něco vidět. Bílá tma už mě nebaví. Za celou dobu tady se neukázalo nic, co by se mi aspoň trochu zamlouvalo. Takže se koukej zvednout, čim dřív to tu vyřídíme, tím líp pro nás. A čím líp pro nás, tím to bude lepší."

„Na tom něco bude," uznal Fernando a vstal. „A mimochodem, když se podíváš kolem, uvidíš tmu černou."

„Kušuj," odbyl jsem ho a postrčil dál. Ohnal se po mě a velmi, velmi neochotně se počal plížit chodbou. Nebyla moc příjemná, ale aspoň někam vedla a nepatřila zrovna mezi nejmenší, nejspíš by se do ní bez větších problémů vešel i jezdec na koni. Ostatně, co jiného by se dalo od chodby očekávat. Klesala stále strměji, stěny klouzaly víc a víc a podlaha na tom nebyla o nic lépe, a kupodivu se oteplovalo. Po zhruba třiceti metrech se chodba prudce stočila a skončila. Místo ní tam byla lávka, přidělaná ke stěně rokle, rozvírající se pod námi. Špatně osvícené rokle plné lidí v prostém, koženém oblečení, hrubě sešitými k sobě bez potřebných znalostí. Linul se k nám pach rozkládajícího se masa. Kupodivu ale všichni mlčeli, seděli jako zařezaní a poslouchali kázání v jejich vlastním, ohavném a nesrozumitelném jazyce. Nedalo se odhadnout kolik jich pod námi bylo, jednak byli nalepení jeden na druhém, a druhak, rokle měla několik pater a každé z nich muselo být zajisté plně obsazeno.