Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola čtyřicátá šestá: Zas a znova

 Křemen si klidně vykračoval jeskyní, na rameni mu klidně plápolal plamínek, na tváři se mu usídlil úsměv, pokud se to tak dalo nazvat, a očividně přesně věděl, kterým směrem nás vést, jelikož se nerozhlížel, ani nezastavoval. Ani mě to nepřekvapilo. Těžko říct, kolik času tu strávil. Možná jen roky, ale možná taky celá desetiletí nebo století. A mimo to, skalní trollové mají výbornou paměť. Tím spíš pak ti, kteří zažili tolik co on. Jeho tělo bylo z kamene starého mnoho století, byl jedním z nejstarších, se kterými jsem se setkal. A zatím rozhodně nejmoudřejší. Ale i tak, sám toho moc nenamluvil, a já nechtěl rušit ticho, panující v jeskyni. K čemu by to bylo. Ruchu už jsem si za posledních několik měsíců užil dost, a tak jsem za to ticho byl svým způsobem rád. Ale všeho moc škodí. Opět se mi vracely myšlenky, od kterých jsem nedokázal utéct, vzpomínky, za které jsem se nenáviděl, a otázky, na které jsem nedokázal najít odpověď. A mimo to, zvuk našich kroků mi po chvíli začal lézt na nervy. A lézt na nervy sám sobě je dost na nic.

Chvíli jsem měl pocit, že se točíme v kruhu, všechno mi připadalo pořád stejné. Křemenovi ne. On to tu prostě znal. Až když jsem utrousil, jestli náhodou nechodíme v kruzích, odpověděl.

„Všímej si detailů. Všímej si maličkostí. Velké a jasné vidí každej, ale to často není to, na čem záleží." A skutečně, něco na tom bylo. Každý kamenný pilíř, každý sloup, dokonce i každý, na první pohled obyčejný kámen byl něčím zvláštní. Liniemi, velikostí, barvou, hrubostí. Pomalu mi docházelo, že drobnosti jsou to, co celý život míjím. Že si jich nevšímám, nevidím je, nezajímají mne. Že mi prostě proplouvají mezi prsty. A s nimi i celý svět, všechny jeho krásy, všechno to, za co stojí žít. Celý ten život, který jsem doteď žil, byla jen ta část, kterou vidí každý. Ta část, jejíž vidění je bez námahy, prostě je. Ale ty drobnosti, ty zatracené drobnosti, o kterých jsem si byl jist, že je znám, mi celou dobu proplouvaly mezi prsty. A nejen mě. Celý svět ignoroval detaily, všechny rasy, bez výjimky.

A pak tu byla skutečnost, že Křemen byl na trolla trochu moc, řekněme lidský. Neměl problémy s řečí, jeho slovní zásoba byla víc než dostatečná a dokonce i dobře věděl, co které slovo znamená a jak jej použít. S tím měla většina trollů obrovské problémy. On ne. Znal lidské zvyky, znal tradice, znal svět. Jen mi nebylo jasné, kde k tomu přišel. Bylo to jeho věkem? Naučil ho to někdo? Netušil jsem, jasné bylo jen to, že ostatní rasy trolly strašlivě podceňují. Už celá staletí. Možná proto, že zatím nepotkali správného trolla. Poznání bylo něco, co světu chybělo. Jedna z mnoha věcí, která světu chyběla, napadlo mě a donutilo pousmát se. Křemen si toho nejspíš všiml, neboť se také usmál a zničehonic, zastavil.

„Co je?" zeptal jsem se přihlouple. Až pak mi došlo, jak blbě to znělo. Neodpověděl, jen naznačil, že se mám skrčit a mlčet. Pak se pomalu rozešel někam napravo od našeho původního směru. Nezbylo mi než jít za ním.

Zaslechl jsem tlumené hlasy a smích několika osob, k nimž se po pravidelných pauzách ozývalo hlasité prásknutí. Hlasy patřily lidem, jen bylo kvůli ozvěně těžké určit, kolik jich vlastně tam vlastně je. Tak či tak, nejspíš se velmi dobře bavili, jen mi nebylo jasné, proč. Až když jsme přišli blíž, vše se objasnilo. Těch několik lidí byli nejspíš nejvýše postavení z těch, kteří nás zajali, a popravdě, z jejich druhu zábavy se mi dělalo lehce nevolno. Stáli v půlkruhu, osvíceni několika loučemi, uprostřed se díky kouzlu vznášelo bezvládné dívčí tělo, s rukama svázanýma k sobě vysoko nad hlavou, jen při každé další dopadající ráně biče sebou škublo a občas zasténalo bolestí.

Ta dívka mi nepřipadala povědomá, nicméně to neznamenalo nic oproti tomu, že jejich činnost ve mně budila vztek. Ani křemen se netvářil moc nadšeně, ale u něj bylo dost těžké určit, jak se vlastně tvářil.