Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola čtyřicátá pátá: Kde kámen jest pánem

 „Ty první," odpověděl hlas. Drsný jako kámen, ale s podtónem zvědavosti.

„Říkají mi Artäir."

„Já Křemen."

„A nejspíš budeš troll, jestli se nepletu."

„Jo. Troll. Tak nám řikaj lidi."

„Nevadí vám to?"

„Jo. Totiž ne. Popravdě, vlastně nevím. Nikdy sem nad tím nepřemejšlel. Nebylo to nutný," odpověděl zamyšleně někdo vedle mě, ale mimo moje zorné pole.

„Spousta věcí není nutná. Jako třeba se skrývat. Mohl by ses posunout, abych na tebe viděl?" Zaznělo pár těžkých kroků a opět ticho.

„Lepší?"

„Nebýt tu tma, tak jo," konstatoval jsem rozmrzele. Zatracená tma. „Máte tu oheň?"

„K čemu?" prohlásil troll udiveně. Nedošlo mi, že trollové oheň nepotřebují. Jim zima nevadí., přinejhorším na pár dní přimrznou. Když mráz povolí, zase odmrznou a pokračují si ve svém. A jelikož vidí stejně dobře ve tmě jako na světle, tedy poměrně špatně, není to pro ně příliš velký rozdíl. A asi právě proto oheň nepoužívají. Navíc, když se moc zahřejí, můžou prostě puknout. A to není příjemné. Jenže, zrovna teď by se mi hodil.

„Třeba k tomu, aby tu bylo světlo. Protože já tě nevidím."

„Aha. A dál?"

„To je fuk," zabrblal jsem rozmrzele. Málokterý troll se zajímal o vnější svět, krom těch, kteří v něm žili. Ale troll na takhle odlehlém místě těžko mohl vědět, jak to venku chodí. „Můžeš mi pomoct?" zeptal jsem se po chvíli.

„Můžu. Proč?"

„Abych se odsud dostal."

„Jak?"

„Kdybys mě zbavil aspoň jednoho řetězu, bylo by to fajn."

„A za to?"

„Jak dlouho tu seš zavřený?"

„Nevím. Dlouho. Mnoho let," pronesl pomalu a zamyšleně troll.

„Dostanu tě odsud," nabídl jsem mu. Ozvalo se skřípání, jako když se třou dva křemeny o sebe. Křemen se podle všeho škrábal na bradě.

„Ne mě. Ty lidi. Já zůstanu," odpověděl Křemen.

„Chceš abych odsud dostal ty lidi?"

„Tak."

„Dobře. Lidi zmizí, ty tu zůstaneš. Dohodnuto?"

„Tak," odpověděl Křemen, ozvalo se několik těžkých kroků, zařinčení a pak kovové zaskřípění. Levá ruka zničeho nic klesla pod váhou okovu, již nejištěném řetězem, a odevzdaně klepla o kámen pode mnou.

„Díky, příteli."

„Hmm," zněla odpověď.

Zašmátral jsem rukou v brašně, vytáhl světlík, pohladil ho a položil před sebe. Nejbližší okolí se zalilo slabým světlem. Magie, jak se zdá, omezovala i jeho sílu. Stihl jsem jen letmo přelétnout očima po poutech, než světlík zhasl.

„Nic moc," zahučel kamenný hlas.

„No jo, dyť já vim," houkl jsem nazpátek. Levá ruka byla volná, ale všechny ostatní končetiny dál vězely v železech. Ale aspoň malá změna k lepšímu. Volná ruka je přeci jen volná ruka, a s tou už se dá dělat ledacos. Přetrhnout řetěz by se mi nepodařilo, ani kdybych chtěl. Nahromadit magii z okolí kolem okovů bylo otázkou několika vteřin. Teplota stoupala, cítil jsem, jak se okov rozpaluje a škvaří se mi zápěstí. Pak už stačilo jen trhnout za okov, pravačkou otočit proti směru a druhá ruka byla taktéž volná. Osvobodit nohy vyžadovalo využití hrubé síly spíš než magie, a odtrhnout okov z levého zápěstí už byla hračka.