Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola dvacátá: Šok

Po pár dnech se Edward probral. Prý se zničeho nic posadil, něco zamumlal a pokusil se vstát, což skončilo pádem na zem. Tím si zajistil pozornost páru Léčitelů, kteří ho zvedli zpět na postel a pokusili se z něj dostat nějaké kloudné slovo. Pokud se za kloudné slovo dalo považovat mručení, byli úspěšní. O pár dnů později se probral i Jack. Mezitím se Edward dostal do fáze kdy začínal znovu chodit. Rána na stehně ho stále bolela, ale pár kroků zvládal, takže se neohrabaně potácel po ošetřovně a snažil se znovu si zvyknout na nový pocit. Pocit po proměně ve vlkodlaka byl pro každého jiný, ale obvykle si na něj lidi museli chvíli zvykat. Barbara se probrala v tentýž den jako Jack, ale o pár hodin později, v pozdních večerních hodinách a nebýt jejího výkřiku, nikdo by si toho nevšiml. Dozvěděl jsem se to chvíli po konci dnešního výcviku, ale neměl jsem čas tam zajít hned. O to víc mě ale zajímalo jak to bude probíhat.

„Co se stalo?“ byla moje první slova po příchodu na ošetřovnu, zahalenou závojem klidu a šera.

„Probrala se.“ oznámil mi Edward ze své postele a nezaujatě dloubal nožíkem do zbytků večeře. „Najednou sebou škubla a zaječela. Ale je marný se o něco snažit, s nikym nechce mluvit. Máme jí nechat napokoji.“

„Jo, to tak. Uvidíme co nám poví.“ řekl jsem a prošel pod plátěným závěsem. Barbara seděla na posteli, opřená o zeď a nejspíš duševně nepřítomná.

Posadil jsem se na zem vedle postele a čekal.

„Co chceš?“ řekla po chvíli slabým hlasem.

„Proč myslíš že bych měl něco chtít?“

„Jinak bys sem nechodil.“

„To nevíš jistě.“

„Tak proč jsi sem teda chodil? Myslela sem že máš důležitější věci na práci než chodit sem.“

„Chvilku před půlnocí? To asi těžko.“

„Kde to vlastně sem?“

„V bezpečí.“

„To není odpověď. Chci vědět kde sem.“

„V bezpečí. To ti bude muset stačit.“

„Ne, to tedy nebude. Chci okamžitě vědět kde sem! Nebo se zvednu a uvidíš!“ zvýšila na mě hlas.

„To bych být tebou nezkoušel. Už proto, že zvednout se je pro tebe momentálně dost těžký. Nebo sis ještě nevšimla?“

„Jo, všimla. A nelíbí se mi to. Chci odsud pryč.“

„Tam ven? Nepřežila bys ani hodinu.“

„Nepodceňuj mě, nevíš co dokážu.“

„Nechat se málem zabít? To už sme viděli. Zůstaneš tady. Jestli sis ještě nevšimla, můžeš být ráda že ještě žiješ.“

„Neprovokuj mě. Nelíbí se mi jak se mnou mluvíš.“

„Tak jak si zasloužíš.“

„Cože?“

„Tobě nedochází že mohlo bejt po tobě co?“

„Je to jen škrábnutí.“

„Tomu ty říkáš škrábnutí? Já tomu řikám víc štěstí než rozumu.“

„To rameno už mám skoro v pořádku, tak nevim co to meleš.“

„Trochu zastaralý informace ne? Tobě nedošlo proč máš ten obvaz? Tobě nedošlo proč seš tady?“

„Protože mě někdo praštil něčim těžkym a znovu mi zranil to rameno. A teď mi řekni kde sem.“

„Tak to seš úplně mimo. Sundejte jí na chvíli ten obvaz!“ houkl jsem na Léčitele na druhém konci ošetřovny. Ani se neptali proč, což mě celkem potěšilo, poněvadž jsem neměl náladu jim to vysvětlovat.