Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola třicátá pátá: Malí a modří

  „Je fajn vědět, že dovnitř nevede jen jedna cesta." přikývl Fernando a znuděně se opřel o stěnu „Víš jak to funguje?"Ukázal na znaky vytesané do kamene po obvodu pukliny.

„Teoreticky. Prakticky sem to nikdy nezkoušel. Teda ne v tomhle jazyce. Řeč trpaslíků je bez problémů, jazyk elfů taky, řeč Starších ještě jde, ale řeč Zasvěcených, to je pro mě oříšek."

„To ses jí neučil? Zrovna ty?" poznamenal jízlivě Awed.

„Nebylo od koho.Ten řád už skoro vymizel, nevim o nikom kdo by jí dnes uměl psát nebo číst, natož pak mluvit. Jediný co zbylo je několik knih,samozřejmě bez překladů, takže asi nezbývá než použít metodu pokus-omyl. Takže se pohodlně usaďte, tohle asi bude chvilku trvat." Otočil jsem se ke stěně. Tvářila se jako naprosto neústupný kus skály s jasným úmyslem tvrdě zastavit každého, kdo by chtěl projít skrz. Hluboko ryté, černé symboly mi připomínaly symboly z některých starých knih, ale nikdy nebyly v tomhle pořadí.

„Con...Corfi.. Tfuj, na tom by si jeden zlámal jazyk. Proč to musí být zrovna z řeči Zasvěcených? To ty cvoci nemluvili i jinak?"

„Tak moment. Každej jazyk musel z něčeho vycházet ne?" ozval se Fernando a po několika marných pokusech se mu podařilo zvednout se z oporu a dopotácet se vedle mě. „Tady to nemohlo bejt jinak. A tady nahoře původně nikdo nežil, myslim."

„Ne, původně tu bylo prázdno, pak se sem začali trousit lidi bez majetku, jelikož si to tu nikdo nechtěl nárokovat, nebylo tu pro ně nic zvláštního,a pak, až takhle daleko na severu, někdo založil řád Zasvěcených. Jenže dneska už nikdo neví, kdo. A od toho se odvíjí i náš problém."

„Co to zkusitpřečíst normálně, a ne v tom jejich jazyce?:

„To je blbost,přece by nechtěli aby se skrz mohl dostat každej kdo umí číst."

„To by spíš chtěli aby si všichni mysleli jak je to složitý. Ale když se nato tak podíváš." zamyšleně pohlédl na stěnu, několikrát přejel očima sem a tam... „Tak tohle sou obyčejný runy Berserků, tady bych to tipoval na trpaslíky, a když se na tohle podíváš takhle" naklonil hlavu na stranu „Sou to obyčejný písmena řeči Rhodoru. Teda eště starýho, poctivýho Rhodoru,ale písmo se od dnešního moc neliší. Takže zase uvažuješ moc složitě, myslim že by se to mělo číst prostě tak jak se to píše."

„Temporamutantur et nos mutamur in illis?"řekl jsem zkusmo, aniž bych počítal s úspěchem. K mému překvapení se však puklina ve skále rozzářila stejně jako předtím destička a ze skály pomalu vyplula vysoká, úzká a dost solidně okovaná brána. „Musim uznat, že občas máš celkem dobrý nápady." poplácal jsem ho uznale po rameni.

„Já vim." zazubil se „Tak vstávejte, kůže líný! Je čas jít dál." houkl na ostatní a zaposlouchal se do hučení větru. „Tam nahoře už je klid."konstatoval „By mě zajímalo jak to tam teď vypadá."

„To mě snad radši ani ne, děkuju pěkně. A teď jdem." strčil jsem do dveří. S tichým vrznutím se otevřely. Za nimi byla úzká,zmrzlá a často se větvící chodba kamsi pod chrám.

„Tam bude ještěvětší zima než tady." zabručela Jean a přitáhla si plášť víc k tělu.

„A není to fuk?Víc zmrznout už stejně nemůžeš." usmál se Edward a postrčil jí kupředu. Hodila po něm naštvaný pohled, ale šla.

V chodbách pod chrámem bylo ticho. Hluboké ticho, ve kterém je slyšet vlastní dech, tlukot vlastního srdce. Od stropu klesaly tenké pramínky Prastaré magie a osvětlovaly chodby slabým, modravým světlem.Chlad jako by se zařízl až do našich srdcí, vše bylo najednou odpudivě studené, bez života, bez naděje. Slyšel jsem váhavé kroky Vlků za mnou. Našlapovali s krajní opatrností, jako by se báli že se pod nimi zřítí podlaha. Ledový kámen se ale tvářil naprosto spolehlivě co se uchycení týče. Aspoň zatím.