Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola čtvrtá:Legenda o Strážcích

 „Cože? Legenda o kom? Ten stařec blábolí nesmysly!“ ozval se jeden z jezdců

„Zavři zobák! Sedni si a poslouchej, nevzdělanče, a třeba do tý svý zabedněný palice něco dostaneš.“ okřikl ho Adorn a obrátil se ke starci „pokračujte prosím.“

„Tak dobrá...před mnoha stoletími bylo zdejší království součástí Infiernu, království, jemuž vládl Messotelles, jeden z potomků ďábla. Spojil téměř celý Severní kontinent pomocí slibů vládcům. Slibů o moci, vlivu, bohatství a nesmrtelnosti. Když mu přísahali věrnost, udělal z nich důstojníky své armády-démony, přízraky...říkejte tomu jak chcete“ stařec se odmlčel.

„Promiňte že Vás přerušuju, ale...“

„Ale?“ „Co byla jeho armáda?“ zeptal se Adorn se zábleskem touhy v očích.

„Zlo. A měl byste po ní rychle přestat toužit, v zájmu vašeho zdraví. Velet statisícům bojovníkům není lehké. U těchhle to vyžaduje spoustu krutosti, moci, nenávisti a vůle ke zradě. Nesmíte s nimi mít slitování, jinak vás roztrhají zaživa.“

„Kdo?“ zeptal se trochu bázlivě Adorn.

„ Vlkodlaci, démoni, bánší, upíři...bylo jich hodně. Vlastně všechny rasy včetně člověka. Do jeho příchodu byli zalezlí v horách a lesích a do chodu lidského světa se moc nemíchali. Pak přišel on, nasliboval jim všecko možné a podmanil si je. Pak si získal věrnost tehdejších králů a pak ovládl všechna království kontinentu. Všechna...až na jedno. Vládce království Ghrakkaru mu nevěřil, a místo aby se mu poddal, začal mobilizovat svou armádu. Věděl, že proti tak velké, dobře organizované armádě nemůže dlouho vzdorovat. Obrátil se tedy na bohy. Ti mu přislíbili pomoc, ovšem za cenu oběti z královského rodu. A tak se král, ve snaze ochránit svůj lid, nechal obětovat. Tím splnil svou část dohody. Bohové, překvapeni jeho činem, jelikož králové se většinou nestarali o svůj lid, obvykle jim šlo jen o jejich vlastní bezpečí, přetvořili jeho lid v trpaslíky. Království se ponořilo do hlubin země a vytvořilo ložiska ghanarru. To co lidé našli, jsou jen části strážních věží, rozestavěných kolem království. Dokážou ho zpracovat jen trpaslíci, původní obyvatelé Ghrakarru. Poté chtěli bohové zastavit samotného Messotella, bohužel pozdě. Získal mezitím na svou stranu mnoho šlechticů, kteří chtěli nahradit své pány na trůně...udělal z nich další složku své armády. Pak už ho bohové nedokázali zastavit, prostě na to neměli prostředky.“

„A jak ho tedy zastavili? Jakto že nevládne doteď? Proč se vzdal svého království?“ skočil mu do řeči Adorn.

„Vzdal? To si vážně myslíte, že by se ho vzdal? Ne, nevzdal, jen ho nedokázal udržet.“

„Cože? Jak udržet? Vždyť byl jediným vládcem na kontinentu, nikdo mu nedokázal vzdorovat!“

„No právě... A tím začíná legenda o Strážcích...než Ghrakarr zmizel a lid byl proměněn v trpaslíky, bohové prý proměnili skupinu jeho důstojníků ve Strážce. Původně to byli důstojníci, špioni, po proměně téměř bohové. Získali nesmrtelnost, výcvik, jakýsi šestý smysl, sílu ovládat magii vesmíru a každý nějaký element, a tím pádem i schopnost vzít si podobu zvířete toho elementu. Bylo jich pět. Ale ani oni nedokázali Messotella zastavit. Proto pomocí elementů předali své schopnosti jistému dobrodruhovy. O něm legenda moc neříká, snad jen že neposlouchal ničí rozkazy, žil podle sebe, žil naplno a byl prostě sám sebou. Možná proto si ho Strážci vybrali. Předali mu svou moc a tím z něj udělali něco jako byli oni.“

„A co se s nimi stalo?“ zeptal se potichu a opatrně Adorn.

„Zmizeli, to předání jejich těla nemohla vydržet. Nezbylo po nich nic krom legendy. “ dokončil stařec.

„T-Takže...takže ten...ten muž...“vykoktal ze sebe Adorn.

„Přesně tak. Pravděpodobně poslední Strážce. Ten, který zastavil Messotella.“

„A..a...a jak?“

„Říká se, že ho napadl při jeho tažení na Ghrakarr. Shromáždil malou armádu a pokusil se ho zastavit. Díky pasti se mu to povedlo, v souboji ho přemohl a pak uzavřel do prstenu. Ten prý někam schoval a pak zmizel.“

„A kde je ten prsten? A jak ho do něj uzavřel?“

„Počkej chvilku, hezky jedno po druhém. Tak tedy: prý pomocí kouzla. Dokázal ho zranit natolik, že na chvíli přestal kontrolovat své zlo. Tím získal čas. A během Messotellovi slabosti ho kouzlem zavřel do prstenu. Ten prsten prý ukryl do nějakého chrámu, neptej se mě, kde ten chrám je, o tom legenda nic neříká. Stejně tak jako neříká cokoli o tom, kam pak zmizel. Někdo říká, že ho zabila zpětná vazba toho kouzla. Někdo říká, že se stal plnohodnotným bohem a přidal se k nim. Někdo říká že jeho nesmrtelnost vyprchala a on prostě zemřel stářím...a někdo říká, že se tak nějak schoval, splynul s lidem nebo tak něco, a že tu pořád někde je.“ dokončil stařec.

„A...a...“rozkoktal se Adorn, kterého tato informace vyvedla z míry.

„A konec. Už je pozdě, měli byste si jít lehnout.“

„A-ano. Samozřejmě. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“odpověděl stařec „a být vámi, nelehal bych si do toho pěkného ďolíku támhle, je to zamrzlé jezírko.“.

Adorn jen přikývl. Na nic víc se přes příval myšlenek nezmohl. Tu noc se moc dobře nevyspal. Kvůli myšlenkám dlouho nemohl usnout, a když se mu to konečně povedlo, trpěl nočními můrami, v nichž se objevoval jeden a tentýž obraz: postava v černém plášti s kápí.