Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola čtyřicátá třetí: Bílá tma, černá mysl

„Žiju už jak dlouho,"odsekl jsem a mávl na Fernanda, aby nechal hlavy v klidu ležet a přišel ke mně.

„No když myslíš," utřela si slzu, popotáhla nosem a trochu nejistě se usmála. „Jmenuju se Bellie," představila se konečně a natáhla ruku.

„Artäir," usmál jsem se a stiskl její ruku. Znovu se usmála, ale i tak mi na tom úsměvu něco nesedělo.

„Tak to moment, vy se tu představujete beze mě? To jako vážně?" přiběhl naoko rozhořčený Fernando „Fernando de Sombragarra," lehce se uklonil „K vašim službám."

„Nešplhej," pokáral jsem ho.

„Nech mě bejt," bránil se hned a strčil do mě.

„Stejně ti nedá," zašklebil jsem se na něj, a vzápětí uskakoval jeho pěstem, jimiž se mi snažil názorně vysvětlit, kde je hranice. „Tak jo, nech toho. Teď na to stejně není správná chvíle."

„To máš pravdu. Takže, co podnikneme teď? Nějaké nápady?" potvrdil mou myšlenku.

„Musíme za ním," chopila se slova okamžitě Bellie a vyrazila ke schodům.

„Ty snad víš kde je?" zeptal se Fernando a chytl jí za paži.

„Naprosto přesně. Cítím ho," odsekla a vyškubla se mu. Podívali jsme se s Fernandem jeden na druhého, pokrčili rameny a s pohledem říkajícím něco ve smyslu „No co, třeba z toho něco vzejde" se odevzdaně vydali za ní. Třeba opravdu věděla, co máme dělat. Narozdíl od nás.

„Co je zač tamten oltář?" zeptal se Fernando po pár prvních schodech.

„Vim já? Bellie?"

„Teď na to není čas, vysvětlim vám to potom." odsekla a dál se jako vichr hnala ze schodů.

„To sou kšefty todle," zahučel nespokojeně Fernando „Ani kloudnou odpověď tu jeden nedostane, ačkoli se může snažit jak chce a div se nepřetrhne."

„Neremcej a dělej," odbyla ho Bellie „Musíme ho zastavit dřív, než se dostane do nejbližšího království! Pak by bylo skoro nemožný ho zastavit!"

„To rozhodně, když ho tam už pěkně dlouho tak netrpělivě očekávají," přidal se Fernando. Bellie se otočila přes rameno. Výraz smíchaný z údivu, překvapení a leknutí byl k nezaplacení. Fernando vyprskl smíchy, zakopl o vlastní nohu a v záchvatu smíchu se po hlavě poroučel k zemi a odkutálel někam dolů do tmy. Po chvíli se místo opakovaných dopadů ozvalo hlasité plesknutí.

„Budu v pořádku!" ozvalo se „A asi budu zvracet," doneslo se k nám o poznání slabším hlasem.

„Očekávají?" vyjekla Bellie aniž by zpomalila.

„Jo. Proč by ho jinak asi chtěli znovu přivést do tohohle světa? Tohle byla dlouho plánovaná akce. A bohužel, naplánovaná dost dobře, takže vyšla."

„To snad není možné! Copak neví jak to dopadlo minule?"

„Ale jo, ví. Jenže věří, že když mu pomůžou se vrátit, bude bojovat za ně, nebo spíš, poskytne jim armádu a nechá je ji používat."

„Pfff. Ten je ledatak všechny pobije a sám se ujme vlády," zavrtěla hlavou a posledních pět schodů vzala jedním, dlouhým skokem.

„Mě to řikat nemusíš," odvětil jsem.

Fernando seděl opřený o protější stěnu, jednou rukou si mnul naražený bok, druhou vyhazoval do vzduchu a opět chytal malý kamínek, tvářil se spokojeně a tiše předl.