Poslední strážce: Nová hrozba

Kapitola dvacátá šestá: Brány jsou zavřeny

Měsíc se sunul po obloze. Ochladilo se. Oheň tiše praskal, půlnoc se pomalu blížila. Dojídal jsem zbytek králíka, pohrával si s plameny a čekal. Chvíli po půlnoci jsem se snažil vzbudit Aweda, ale bylo to marné. Jeho snaha spát byla silnější než moje vůle ho vzbudit. Po chvíli jsem vzdal marnou snahu, usadil se zpět k pařezu a snažil se dostat někam mezi bdělost a polospánek. Zhruba hodinu poté, co se mi to povedlo, se přede mnou zvedl stín. Okamžitě jsem se probral. Jean se zřejmě rozhodla udělat si malou noční procházku. Rozhlédla se a k mému překvapení si to namířila přímo k mému sedlu. Bez okolků se pustila do rozepínání sedlových brašen. Komické. Zabrala se do toho natolik, že si ani nevšimla pohybu za sebou. Zvedl jsem se, vytáhl nůž a v podřepu přešel za její záda. Lehce jsem přiložil čepel k jejímu hrdlu.

„Tohle nebyl dobrý nápad.“ pronesl jsem tiše.

„Artäire-“

„Dokonce bych řekl, že byl velmi špatný.“

„Artäire-“ pokusila se mě opět přerušit.

„Takže doufám, že se z toho poučíš a už tu chybu nebudeš opakovat. Protože pokud ano, bude to nejspíš jedna z tvých posledních. Jasné?“

„Jo. Promiň, nevím co mě to napadlo.“ pípla a pokoušela se vykroutit.

„Ale víš.“ ušklíbl jsem se „Od chvíle kdy jsme odjeli tě zajímá, co mi dal Soren. Ta malá věcička zabalená do plátna.“ Jean se zachvěla. Prozradila se. „K tomu balíčku se ani nepřibližuj. Ještě jednou mi vlezeš do věcí a končíš.“ Znovu se pokusila zbavit nože. Odhodil jsem ji od sedla.

„Tohle sis mohl odpustit.“ zabručela nevrle.

„Jo. Ale to bych přišel o ten tvůj výraz.“

„Pche.“

„Běž si lehnout, za pár hodin odjíždíme.“

„Co bys řekl kdybych ti chtěla dělat společnost?“ zapředla.

„Že by sis měla jít lehnout.“

„Ale notak. Vím že to chceš. Nemůžeš tu přeci sedět celou noc sám.“ Zavěsila se na mě.

„To si myslíš že na mě máš?“ odpověděl jsem stejně svůdným tónem. Koneckonců, proč si nezahrát její hru...

„Jasně. Každej chlap přece chce mladou, půvabnou slečnu na hraní.“ zašeptala a naklonila se ke mně.

„Měla bys o mě vědět jednu věc.“

„Jakou?“ špitla a naklonila se ještě o kousek dál. Naše rty byly sotva pár čísel od sebe.

„Nesnášim když si se mnou někdo hraje. A to platí i pro tebe. Najdi si někoho jinýho.“ Odstrčil jsem jí.

„Nemáš ani špetku taktu.“ prohlásila uraženě.

„Nemáš ani špetku sebeúcty. Tak mě napadá, kolik mladých Vlků už sis takhle získala?“

„To mě máš za šlapku?“ zavrčela.

„Jo. Nech mě napokoji, najdi si někoho jinýho.“

„Tak pěkně děkuju. Stejně bezohlednej jako všichni ostatní.“ zabručela.

„Další naivka.“

Tím náš noční románek skončil. Jean byla patřičně naštvaná, takže se mnou prakticky nemluvila a vyhýbala se jakémukoli kontaktu se mnou. Aspoň jsem měl jistotu, že už se o to nebude znovu pokoušet.

„Upevněte si sedla, za chvíli vyrážíme.“ připomenul jsem ostatním. Odpovědí mi bylo bručení.

„Kam teď? zeptal se Rogger, utahujíc popruhy na sedle.