Osud

2. Prsten

     ,,Tady máš tvůj pokoj," ukáže mi dveře od mého momentálního bydlení a sám zapluje hned do pokoje vedle. Tohle bude těžké. Mám hlídat toho nejrozmazlenějšího, nejnamyšlenějšího idiota pod sluncem. Můj pokoj je celkem malý a skromný. Nejspíš chtějí šetřit na ubohé ochrance. V mém pokoji je jedna postel, skříň, okno vedoucí na zahradu a psací stůl se židlí. Otevřu skříň. Je plná oblečení. Tak aspoň v tomhle nelhali. Převléknu se do černých legín a černého tílka, vlasy si stáhnu do gumičky a vyjdu z pokoje, který za sebou zamknu. 

Zaklepu na vedlejší dveře. ,,Jdu dál, pane," to oslovení pronesu jako nadávku a vejdu dovnitř. Daveho pokoj je obrovský. Má tu letiště, počítač, plazmovou televizi, gauč, stůl, psací stůl, herní konzoly, knihovnu ( ze které určitě stejně nečte), dveře do koupelny, dveře na balkón a spoustu dalších věcí. ,,Převlíkla ses," poznamená a sedne si. ,,Páni, ty sis všiml, pane" ušklíbnu se a on se protáhne. 

,,Mám hlad, přines mi něco," poručí mi arogantně a já se přeslazeně usměju. ,,Pane, očividně nevíte, co to znamená ochranka. Nesmím vás spustit z očí a jdu pořád za vámi. Nosit vám jídlo není v popisu mé práce."

     Otráveně se zvedne z postele, protáhne se kolem mě na chodbu a rychlým krokem zmizí za rohem. Vzdychnu si a doženu ho. U boku mám v pouzdře pistoli, ve výstřihu mám připravený kapesní nožík a v uchu mám vysílačku. Dům je obrovský. Nejspíš si to tu nikdy nezapamatuji. Dojdeme do rozlehlé jídelny, kde je dlouhý dřevěný stůl pro minimálně dvacet lidí. Dave si sedne do čela stolu a já se mu postavím za zády. Oba dva mlčíme. Po chvilce sem přijde obsluha. 

,,Pane, co si dáte?" odkašle si a skloní pokorně hlavu. Proč se k němu chová jako ke králi? Je to obyčejný rozmazlený fracek s dobrými geny. ,,Steak a vyřiď kuchaři, že pokud bude hnusný jako minule, nechám ho vyhodit." Pozvednu obočí a číšník mu věnuje poklonu a zmizí.

,,Vyhodit někoho kvůli jídlu?" ujistím se otráveně a posadím se na židli. Bolí mě nohy. ,,Jo, naneštěstí pro mě, tebe vyhodit nemůžu."

,,Proč ne? Byla bych celkem ráda," zamumlám upřímně. ,,Jsi tu pro mojí ochranu. Otec ti věří. I když nevím, jak může být dobrá malá holka," pokrčí rameny a další sluha mu nalije do skleničky víno. ,,Em pane, mohu poprosit o sklenku vody?" usměju se na sluhu a on mi věnuje nervózní pohled. ,,Zapomeň. Ty jsi jedna ze sluhů. Nemáš právo ani sedět u mého stolu," vloží se do toho pan namyšlenec. 

     ,,Nemyslíš si o sobě trochu moc?" zavrčím a přivlastním si jeho skleničku, ze které se napiju. ,,Nehodlám se měnit kvůli takovýmu idiotovi. Zapamatuj si to," mrknu na něj a vrátím mu sklenku. Už se z ní nenapije.

Po chvilce před něj číšník položí talíř s výborně vypadajícím steakem. Mám hlad. Dave si trochu uřízne a rozkouše to. Vyplivne to do kapesníku. ,,Fuj, je to odporné!"

     Vytáhnu kapesní nožík a zabodnu ho do masa. Kousek si uříznu a ochutnám to. Doslova se mi to rozplývá na jazyku. Takhle dobrý jídlo sem ještě nikdy nejedla. ,,Co kecáš? Je to lahůdka." Čumí na mě jako na sedmý div světa. ,,Co?"

,,Nejsi moc drzá?"

,,Ani ne," pokrčím rameny a ukrojím si další kousek. ,,Pane, nebojte se. Zařídím, aby nikoho tenhle blbec nevyhodil. A vyřiďte prosím kuchaři, že ho miluju," mrnu na vyděšeného sluhu a obrátím se zpátky na Daveho. Vypadá nasupeně. V tom si všimnu záblesku v okně. Okno se roztříští na kusy. Rychle skočím přes stůl a svalím Daveho na zem. ,,Co?" zarazí se a já ho ještě víc přitisknu k zemi. Kulka se mi při skoku zavrtala do ramene. Ostřelovač. Přivřu bolestivě oči. Z ramene mi teče krev. ,,Schovej se pod stůl a nevylejzej!" poručím mu tiše a pustím ho. Vyskočím na nohy a podívám se z okna. Není zas tak daleko. Jsme v druhém patře. Fajn, tohle bude nebezpečné.

Nadechnu se a skočím na trávník. Křupne mi kotník. Ignoruju to. Vytáhnu pistoli, kterou odjistím a rozběhnu se za útočníkem. Jsem rychlá. Ten parchant po mě střílí. Kličkuji. Už mě nezasáhne. Jaký idiot by střílel ze stromu? Musí to být amatér. Ale mušku má dobrou. Namířím a střílím. Zpětný náraz mi ještě víc poraní rameno. Zasyčím bolestí. Zasáhnu ho do stehna. Spadne na zem. Doběhnu k němu a než se stačí zvednout, odkopnu jeho pistoli a zalehnu ho. Přiložím mu hlaveň ke spánku. Moje krev vře. 

     ,,Kdo tě poslal?" 

,,Jako kdybych ti to řekl!"

Pistoli vyměním za náhradní nožík, který jsem měla schovaný v ponožce. Přiložím mu čepel k oku. ,,Jedno oko není zas tak velká ztráta ne?" zavrčím a probodnu ho vražedným pohledem. Všechny svaly mám napjaté. Jak si to někdo mohl dovolit? Zaútočit na mého klienta? Nikdy mu neodpustím.

     ,,Nezabíjej ho!" přidá se k nám ochranka a policie. ,,Nebojte, jen jsem ho postřelila," zabručím a pustím ho. Policie ho zatkne. 

Jakmile odejdou, něco se zaleskne v trávě. Shýbnu se pro to. Stříbrný prsten s modrým drahokamem. Zalapám po dechu. Ne, to není možné. On má být mrtvý. Zevnitř má prsten vyryté číslo 8.

Podlomí se mi kolena. Po tváři mi steče osamělá slza. ,,Zabila jsem tě."