Osud

12. Výběr

     Proberu se s příšernou kocovinou. Celé tělo mám rozbolavěné a hlava mě třeští. Ležím opět v jeho posteli v jeho oblečení. I když jsem byla namol, vzpomínám si na všechno. Sáhnu vedle mě. Nahmatám pouze prázdnou postel. Překvapeně zamrkám a prudce se posadím. Nemám z toho dobrý pocit. Obvykle vyspává déle než já. Vyskočím z postele a začnu prohledávat pokoj. Na psacím stole na mě vykoukne černá obálka. Ztuhnu. Bojím se. Roztřesenými prsty otevřu obálku. Vypadne na mě černý list s rudým písmem. To písmo poznávám. Se srdcem bijícím na poplach a s útrobami staženými úzkostí se dám do čtení.

     Má milovaná Zo,

tvá slova se mi nemilosrdně vryla do paměti a já nedošel klidu. Nejedl jsem, nepil jsem, nespal jsem. Pořád jsem přemýšlel jak tě zrujnovat. Pak mi to konečně docvaklo. Tvůj pohled, když si toho chlípníka pozorovala na plese. Bolest tvého srdce byla téměř hmatatelná. Mám pro tebe novou výzvu. Novou úroveň naší malé šarvátky. Unesl jsem tvého milovaného. Vyzývám tě, Zo. Zahraj si se mnou tři hry. Tři hry, ve kterých ti půjde o život. Pokud zvítězíš, budeš si ho moct odvést domů. Pokud ne, zemřete oba dva. Tak co? Přijímáš? Sejdeme se za hodinu na místě, kde jsme se viděli poprvé.

Miluji tě, tvůj milovaný :*.

     V půlce dopisu začnu brečet. Schován list do nočního stolku a klesnu na zem. Ta svině. Zabiju ho. Tentokrát ho vážně zabiju! Konečně mi Dave vyzná lásku a on mi ho vezme! Opět mi chce vzít mou jedinou drahocennou osobu. To ti nedaruju. Tentokrát jsi to vážně přehnal. Ve svém pokoji se svléknu. Nemám čas promýšlet strategii. Do bot si schovám pistoli a nože - beru si vysoké kozačky. Do výstřihu si dám skládací ocelovou tyč a dýku. Do vlasů si též schovám nože a pod bundu si vezmu ještě jednu pistoli. Nasadím si černé rukavice s boxery a vyrazím. Není to daleko.  Běžím. Běžím tak rychle jako nikdy. Nikdy jsem neběžela rychleji. 

Na místo srazu dorazím jen tak tak na čas. Stojím u řeky. V obličeji jsem zrudlá. Mé srdce hoří nenávistí. Ze stínu stromu vyjde on. A za ním poslušně jde Dave. Je spoutaný, ale jinak na něm nepozoruji zranění. ,,Tvou výzvu přijímám. Jen mi slib, dokud nevyhraju, nezkřivíš mu ani vlásek," zasyčím a přímo ze mě čiší nenávist a hrůza. Daveho oči se zalijí slzami. ,,Promiň," zašeptá zoufale a já mu věnuju úsměv. ,,Neboj se, Dave. Vyhraju tuhle frašku, zabiju toho idiota a půjdeme domů jo? Společně," jakmile se otočím na Teodora. Úsměv vyprchá z mých rtů. ,,Tak jakou hru si zahrajeme první?"

     ,,Říkal jsem si, že je horko. Navíc, tohle místo přináší tolik nostalgických vzpomínek. Tady jsem si poprvé vzal tvé tělo," začne vyprávět vzrušeným hlasem a mě se zvedne žaludek. ,,Neprodlužuj to. Jakou hru sis přichystal, psychopate?" zavrčím nenávistně a on se rozesměje. ,,Ostrý jazyk jako vždy, Zo. Pamatuješ si, jak jsme se poprvé poznali? Málem jsi se utopila. A já tě zachránil. Mám chuť si to zopakovat. Ale tentokrát pro tebe nikdo skákat nebude. Najdi poklad. Hodím tam klíč k poutům na jeho nohou. Budeš mít svázané ruce. Najdi ho. Máš na to minutu. Pokud to nezvládneš, zabiju ho. Vyhraješ a nebo se utopíš?"

,,Vyhraju!"

Zaváže mi pevně zápěstí a já se na Daveho povzbudivě usměju. Bojím se, ale vyhraju. Nenechám tu svini, aby vše šlo podle jeho plánu. Teodor hodí do řeky klíč. Upřeně pozoruju to místo. Znám tu řeku. Najdu to. Jakmile mě pustí, bez zaváhání tam skočím.