Osud

14. Labyrint

     Kráčím jeskynní chodbou. Třesu se zimou. Oblečení se na mě nepříjemně lepí a já za sebou zanechávám cestičku tvořenou z kapek krve. Je tu tma. Dlaní se dotýkám lesklé stěny a nejistě pokračuju dál. Je mi blbě. Jen silou vůle nutím své nohy k pohybu. Celé tělo mám neuvěřitelně těžké. Jak dlouho jdu? Jak daleko jsem došla? Kudy mám vlastně jít? Zakopnu o kámen a sletím na zem. Rozkašlu se. Po tváři mi steče několik slz. Nemám čas brečet. Nemám čas se litovat. Musím jít dál. Nesmím přestat. S vypětím všech sil vstanu a jdu dál. 

Pomalu mě přepadává beznaděj. Bloudím ve tmě. Nevidím a slyším jen vlastní dech. Cítím se zoufale. Obejmu se rukama a na chvilku se zastavím. Síly mě opouští rychlostí blesku. Mám hlad a mé hrdlo je vyprahlé jako poušť. Oči se mi klíží a nikdy předtím jsem necítila takovou nutkavou potřebu jít spát. Vzduch je těžký a suchý. Každý nádech mě bolí. Z přemýšlení mě vytrhne dunivý zvuk chůze. Ztuhnu. Dřepnu si a rozedřenou dlaní si přikryji ústa. Zadržím dech. Maskuji svou přítomnost a doufám, že to není nepřítel. Jsem na pokraji vlastních sil. Další boje nezvládnu. Vážně je to hra na život a smrt. 

Oslepí mě jasné světlo. Proti své vůli zavřu oči. Něčí noha mě zasáhne do ramene. Spadnu na zem. Zaječím. Otevřu oči a přinutím se přivyknout náhlému světlu. Přede mnou se tyčí čtyři mohutní chlapi. Sakra. Vytáhnu pistoli a roztřesenou rukou ji nabiju. Odjistím pojistku a hlaveň namířím na prvního. Než stačím vystřelit, jeden z nepřátel mi přidupne ruku k podlaze a vykopne mi zbraň. Zasyčím bolestí. Kosti mi křupou pod váhou jeho těla. Tímhle tempem mi jí zlomí. Praštím ho. Ale s ním to ani nehne. Dojde mi trpělivost. Vytáhnu skládací ocelovou tyč a přetáhnu ho s ní po holenní kosti. Zakleje a konečně mi přestane drtit ruku. Ale je pozdě. Už jí mám zlomenou. Bolí to. Brečím bolestí. Zdravou rukou sevřu tyč a jedním úderem nepříteli rozbiju hlavu. Mohutné tělo se složí na zem. Jenže zbývají tři. Jeden mě odzbrojí a dá mi pěstí do břicha. Vykašlu sliny a kleknu si. Druhý mě chytí za zlomenou ruku a zkroutí mi jí za záda. Ječím. Třetí mě chytí za vlasy a zatáhne mi hlavu dozadu. Třeštím oči do tmy. ,,Našli jsme ji v čas. Stačil kousek a ona by došla k východu. To by bylo nebezpečné," ušklíbne se násilník a přiloží mi k vystavenému hrdlo ostří nože. Polknu. 

     ,,Co si s ní ještě pohrát? Má luxusní tělo," navrhne ten, který mi kroutí zlomenou ruku za záda. Olízne mi svým nechutným mokrým jazykem tvář. Naskočí mi husina a zvedne se mi žaludek. Zdravou rukou nenápadně vytáhnu nůž. Díky bohu, že to jsou tupci. ,,Ne," odmítne to ihned ten, co mě chystá podříznout. Na nic nečekám. Zabodnu mu nůž přímo do oka. Ale s tím se nezastavím. Vytrhnu se nepříteli a zlomenou rukou vytáhnu další nůž. Tím podříznu nepřítele bez oka. Ihned mrtev padne k zemi. Jeden z těch dvou mě přetáhne mou ocelovou tyčí přes záda. Vyprsknu krev. Složím se na zem. Oba dva mi přišlápnou obě dvě ruce. Už nemám sílu ani křičet. ,,Dobrá práce. Zlikvidovala si dva z nás. Ve tvém stavu je to obdivuhodné."

,,Tak co mě pustit?" ušklíbnu se a zhluboka se nadechnu. Tohle bude bolet, ale budu to muset chvilku přežít. Dám veškerou svou váhu na ruce a udělám svíčku. Roztáhnu nohy a oba dva své zajatce nakopnu do hlavy. Ty klopýtnou a pustí mě. Rychle vyskočím na nohy a namířím na ně poslední pistoli. Labyrintem se ozvou dva výstřely. Neminula jsem. Jeden to dostal do hlavy a druhý do srdce. Když je konečně po všem, spadnu na zem. Vzlykám bolestí. Do zdravé ruky - i když jí mám naraženou - uchopím baterku a s obavy se podívám na zlomeninu. Vypadá to zle. Levou ruku mám fialovou a nateklou. Nemůžu už pohnout ani prsty. S námahou si svléknu bundu a ještě s většími obtížemi z ní udělám několik hadrů. Udělám si provizorní dlahu z rukávu a ocelové tyče. Zbytkem si zastavím veškerá krvácení a po čtyřech se začnu plazit k cíli. Už nemůžu ani vstát. Myslím, že už třetí hru nezvládnu. Ale nevzdám se. Musím Daveho zachránit. Po pěti minutách plazení a řvaní bolestí konečně vidím přírodní světlo. Vidím východ. Seberu klíč a doplazím se ven. Tam na mě už čeká rozesmátý Teodor a ubrečený Dave. 

     ,,Zoe! Jsi v pořádku?" vyjekne Dave a klesne na kolena. Usměju se. ,,J-jo," zalžu nepřesvědčivě. Teodor mě nakopne do břicha. Zhroutím se. Vykašlu další várku krve. ,,Páni, jsi celkem ubohá!"

,,J-jaká je poslední hra?" zeptám se a pokusím se vstát. Marně. 

     ,,Dám ti na vybranou. Buď umři ty nebo on."