Osud

13. Hledání pokladu

     Obklopí mě ledová voda. Nenechám se překvapit a otevřu oči. Zamířím ke dnu. Jsem vyděšená, ale nedávám to znát na svých schopnostech. Pod vodou vydržím dlouho. Řekla bych tak půl minuty. Neříkal to, ale určitě se nesmím nadechnout. Mám jen jeden pokus. Rozhlížím se. Mám co dělat, aby mě proud neodnesl. Se svázanýma rukama to není dvakrát snadné. Nevidím ho. Něčí tělo přede mnou prořízne hladinu. Tuhle siluetu neznám. Určitě to bude Teodorův poskok. Zamračím se. Měla jsem tušit, že to bude past. Na útočníkovo krku se něco zaleskne. Klíč. Ten podvodník!

Než si to uvědomím, ostří nože mi prořízne rameno. Stěží neopustím vzduch. Bolí to. Znovu útočí. Tentokrát se převrátím a on mě nejen zraní na zápěstích, ale též mi přeřízne pouta. Chopím se té šance a vytáhnu si rukávu palaryzér. Fajn, tohle bude bolet i mě. Ale co. Zapnu ho a pustím do řeky elektrický proud. Není silný, ale bolí to. Cítím, jak projíždí mým tělem. Nepřítel vypadá stejně šokovaně jako já. Znovu mě zraní. Tentokrát do nohy. Využiju toho a přitisknu mu zbraň k tělu. Oči se mu téměř okamžitě obrátí v sloup a já palaryzér pustím. Nezraněnou rukou strhnu klíč z jeho krku a zamířím k hladině. Otevřu pusu. Už nemůžu. Topím se. Jsem skoro tam. Ještě kousek.

     Jeho ruka mě chytí za kotník. Plíce se mi plní vodou. Tohle je problém. Tasím nůž a probodnu mu ruku. Voda se kolem nás mezitím stačila zbarvit do ruda. Pustí mě. A já konečně vyplavu.

Lapám po dechu. Vytáhnu se na břeh. Teodor se směje a Dave pláče. ,,Vidím, že sis užila zábavu," konstatuje na míru spokojeně ten hnusný a slizký sadista. ,,Jo, tvůj poskok to nejspíš nepřežil. Nejdřív jsem ho nechala aby mě osvobodil. Pak jsem ho ugrilovala a nakrájela," poznamenám nevrle a nespouštím z Teodora oči. ,,Jsi dobrá. Zlepšila ses. To rád vidím."

,,Jistě, trénovala jsem. Abych se už od tebe nikdy nenechala porazit."

,,Ale jsi zraněná. Jsi si jistá, že zvládneš druhou hru? Tohle byla jen jemná předehra."

     ,,Jako kdyby mě tyhle škrábance mohly ovlivnit," odhodlaně se usměju a postavím se. Lžu. Rány jsou hlubší a ten elektrický šok na mě zanechal nějaké spáleniny.

,,Bludiště. Jeskynní labyrint. Jako malá ses tam ztratila a já tě musel hledat. Byla to zábava. Jdi tam. Na konci tě čeká klíč k jeho rukou. Jenže nebude to snadné. Jsi si jistá, že ti ten odpad stojí za záchranu?" vysvětlí mi Teodor další hru. Nedávám na sobě znát děs. Tak tohle jsem nečekala. 

,,Jediný odpad tady jsi ty," odmávnu to rukou a dojdu k jeskynnímu vchodu. Zhluboka se nadechnu. Naposledy se otočím, usměju se na Daveho a se srdcem až v krku vejdu dovnitř. Do svého hrobu.