Osud

4. Výhonek

      Když se uklidním, převléknu se z jeho věcí do svých: černé kraťasy, černé kozačky a černé triko s dlouhým rukávem. Vlasy si nechám rozpuštěné. Tentokrát se vyzbrojím dvěma devítkami, obuškem, sadou nožů a na ruce si navléknu rukavice, které v sobě mají zabudované boxery. Fajn, jsem připravena.

,,Pane, jdeme na snídani," zaklepu na dveře a on hned vyjde. Ani se na sebe nepodíváme. Co sem to jen udělala? Oba dva naprosto pohrouženi ve svých myšlenkách dojdeme na snídani. On má hody a já mám obložený chleba. Jak nefér. Nevím, koho tu včera postřelili.

      ,,Dneska jsem k nám pozval Vanessu. Otče, nevadí to, že?" podívá se na svého snídajícího otce. Okno už stihli znovu zasklít. Tentokrát všechna skla nahradili na neprůstřelná. ,,Vanessa? Ta krásná? Ale jistěže ne. Je z dobré rodiny. Helbrosk že?"

,,Ano, jsme velmi dobří přátelé."

,,Schvaluji ti ji."

On má přítelkyni? To jsem nevěděla. Postávám v rohu jídelny a obezřetně pozoruju všechno kolem. Zklamala jsem jednou. Podruhé to nedopustím. Dave se zvedne a vydá se k východu. Ještě se ukloním majiteli a následuji ho. Jdeme takto: Já jdu před ním a sloužím mu jako živý štít. Ještě na mě nepromluvil. Tohle bude těžké. 

     Jsme u něho v pokoji. Všechna okna pečlivě zatáhnu a zamknu za námi dveře. On pořád mlčky zmizí v koupelně. Čekám. Trvá mu to dlouho. Už je tam patnáct minut. Co když se mu něco stalo? ,,Pane?" zaklepu. Je tam ticho. Vyrazím dveře a vtrhnu dovnitř. Koupelna je obrovská. Je tu záchod, umyvadlo jak na ruce tak na nohy, sprcha, vana a miniaturní bazén. Jako vážně?

Stojí uprostřed koupelny.Očividně si šel pro osušku. Moje tvář nabere sytě rudou barvu. ,,O-mlo-vám se," zakoktám omluvu a vrátím se do jeho pokoje. Viděla jsem ho nahého. Kompletně. I tam dole. Pořád to vidím před očima. Bože, má vypracovaný celý tělo a upřímně? Mezi nohami není k zahození. Jeho holka musí být nadšená. Mám chuť si vystřelit mozek. 

Vrátí se do pokoje jenom v trenkách. ,,P-pane, oblečte se, prosím," otočím se k němu zády. Celé tělo mi polévá intenzivní horko. Klepou se mi nohy. ,,Stejně si mě viděla nahá."

     Obejme mě zezadu. Cítím jeho dech na svém krku. Polknu. ,,C-co to děláte?" špitnu vystrašeně.  Nepouští mě. Má sílu. ,,Nevím," zašeptá a jeho hlas zní bolestně. Co se mu stalo? V tom nás vyruší zvonek. Rychle mě pustí a začne se oblékat. Třesu se. ,,Netvař se takhle. Jenom si s tebou hraju," poznamená s posměšným úsměvem. To byla podpásovka. Nasadím masku profesionála a následuju Daveho dolů. Před domem čeká vysoká štíhlá blondýnka v modrých šatech. Je krásná. U srdce mě bodne osten žárlivosti, ale nedávám na sobě nic znát.

Skočí Davemu kolem krku. ,,Dlouho jsme se neviděli, Dave!" vykřikne nadšeně a on jí roztočí ve vzduchu. Jejich rty se setkají a začnou se líbat. Pořád mám kamennou masku. ,,A kdo je tohle?" zeptá se zvědavě, když se konečně odtrhnou. ,,Moje nová ochránkyně. Ani si nepamatuju její jméno. Nevšímej si jí. Je nicka," představí mě Dave a vezme Vanessu kolem pasu. 

,,pojď do bazénu!"

     A tak sedím na větvi stromu s připravenou pistolí a prozkoumávám okolí. Teď chráním dva. Ty dva dovádějí v obrovském bazénu. Vanessa má na sobě modré bikiny a Dave modré plavky končící u kolen. Ty dva spolu vypadají šťastně. Znovu se začnou líbat. Vidím, jak jí Dave sahá na zadek. Ona ho naoko naštvaně plácne. ,,Tady ne, tvoje "ochránkyně" nás špehuje." Slyším to až sem. ,,No a? Jí stejně kluci nezajímají," odpověď ji evidentně stačí, protože se začnou nestydatě osahávat. Nikde nic. Vzdal to? Nebo čekají na vhodnou chvíli?

Vanessa už nemá vrchní díl plavek. Po tváři mi steče osamělá slza. Proč mi to dělá? Nevím, proč se kvůli tomu cítím tak děsně. Proč chci utéct. Proč brečím. ,,Budeme pokračovat vevnitř."

Oblečou se a já seskočím dolů. Pořád mě bolí kotník, ale to nikoho nezajímá. 

,,Hlídej dveře. Pokud někdo půjde, zavolej mi."

     Sednu si před dveře a vjedu si prsty do vlasů. Netrvá dlouho a já slyším jejich vzdechy. 

Dave: ,,Pojď ještě!"

Vanessa: ,,Už budu Dave!"

Dave: ,,Řekni to znovu a hlasitěji!"

Vanessa: Už budů Davee!" zaječí nahlas. Zacpávám si uši. Stejně to slyším. Brečím. Srdce mi puká bolestí a já nevím proč. Dveře se otevřou. ,,Můžeš jít, už tě nepotřebuju," Dave mi dá volno. Vstanu a věnuju mu nenávistný pohled. Je mi jedno, že vidí moje slzy. ,,Proč brečíš?" Neodpovím. Místo toho uteču pryč. Nejdu do pokoje. Chci být od nich co nejdál. 

     Bojím se. Bojím se, že ve mě za tu chvilku vyklíčil úplně nový výhonek. Úplně nový pocit.