Osud

3. Začátek zoufalství

      ,,Zoe! Jsi v pohodě? Krvácíš!" přiběhne ke mě Dave. Spražím ho pohledem. ,,Co tu děláš?! Říkala jsem ti, ať zůstaneš pod stolem! Nechápeš, že ti šlo o život?" zaječím, zvednu se a začnu ho táhnout do domu. I když šlo o život mě. Vážně špatné načasování. Budu muset hlídat nonstop. Tohle je zlé. Číslo osm. Ray, vážně si to přežil? Nebo sis tohle naplánoval dopředu, abys mě mohl strašit i po smrti? 

,,Nechala jsi ho samotného!" začne na mě řvát můj zaměstnavatel. Rameno mi pořád krvácí a na zraněný kotník kulhám. ,,Jistě jsem mu řekla, aby zůstal schovaný pod stolem. Víte, co by se stalo, kdyby ten parchant utekl? Hlásil by to!" procedím naštvaně a jeho tvář zbrutální. ,,Pokud je to všechno, ráda bych si šla na chvilku lehnout. Dejte mu na chvilku jiného ochránce," ironicky se ukloním a prásknu za sebou dveřmi. Bolí mě celé tělo. Když konečně najdu svůj pokoj, jsem na pokraji zhroucení. Kolik krve jsem už ztratila? 

     ,,Zoe, žiješ?" dožene mě Dave a podepře mě. ,,N-ech mě být," zasyčím a pokusím se mu vytrhnout. Neúspěšně. ,,Sklapni," osočí mě a zavede mě do jeho pokoje. Zamkne za námi dveře a položí mě na postel. Co chce dělat? Odejde do koupelny a vrátí se s lékárničkou. ,,Spíš mi podej pinzetu nebo nůž."

Poslechne mě a podá mi kapesní nožík, který sem v jídelně nechala zabodnutý v mase. Sednu si a zhluboka se nadechnu. Tohle bude bolet. ,,Raději zavři oči," poradím mu a přiložím si čepel k ráně. ,,Co chceš dělat?"

,,Vytáhnout si kulku," zaječím bolestí, ale nepřestávám nožem tahat co nejopatrněji kulku ven. Celé tělo mám v plamenech. Jakmile odpadlo vzrušení, začala jsem intenzivně cítit bolest. ,,Nech toho!" Neposlechnu ho. Když si konečně vytáhnu náboj ven, krvácím a to hodně. Svět se mi mlží před očima. 

     ,,Zastavím ti krvácení." Vnímám ho hodně tlumeně. Chce se mi spát. ,,Teď se prospi."

     ,,Zabij je a nebo já zabiju tvojí sestru!" Polknu. Se slzami v očích pozoruju osm otroků. V ruce držím pistoli. Třesu se. Odjistím pojistku a namířím na ně hlaveň. Ozve se osm výstřelů. A později osm dunivých ran od mrtvých těl. 

    Otevřu oči. Kde to jsem? Zrudnu. Těsně vedle mě leží Dave. Obličeje máme otočené k sobě. Vypadá sladce, když spí. Srdce cítím až v krku. Jeho vlasy vypadají tak hebce. Mám chuť se jich dotknout. Natáhnu k němu ruku. V tom momentě otevře oči. ,,O? Dobré ráno. Už jsi vzhůru? Jo a jestli se mě chceš dotýkat, nemusíš čekat, až budu spát," ušklíbne se a sedne si. Je bez trika. Pohledem zabloudím k jeho tvarovaným svalům. Vypadá úžasně. Sakra! Na co to tady myslím? Až teď mi dojde, že mám na sobě jiné oblečení: klučičí tričko a klučičí kraťasy. 

,,K-kdo mě převlíkal?" položím otázku a odvrátím od něho zrak. ,,Já, proč? Stydíš se? Neboj, viděl jsem už spoustu nahých žen. Děcka mě nepřitahují." Jsme stejně staří. 

Vyskočím na nohy a zaúpím bolestí. On mě chytí za zápěstí a povalí mě zpátky na postel. ,,Nenamáhej se a užívej si klid. Jsou prázdniny. Nemusím do školy," informuje mě a přitáhne si mě k sobě. Srdce mi vynechá úder. Voní takovou tou chlapeckou vůní. 

     ,,Mimochodem, děkuju za záchranu," lehce mi foukne do ucha a mě naskočí husina. Všimne si toho a rozesměje se. ,,To tě tak přitahuju? Soráč, ale já bych nikdy netoužil po takový chuděre."

Vyhoupnu se na něj a ruce mu držím u hlavy. Je mi trapně, ale jsem soutěživá. A tohle si nenechám jen tak líbit. Nakloním se k němu a nechám mezi našimi obličeji jen pár centimetrů prázdna. 

     ,,Jo? Ale tvoje tělo mluví jinak." Zornice má rozšířené, srdce mu zrychleně tluče a přerývavě dýchá. Navíc, začíná rudnou. ,,Poprvé jsem tě slyšela říct děkuju," fouknu mu do ucha a jemně ho kousnu do ušního lalůčku. ,,Líbí se mi to. Ale soráč, já bych nikdy netoužila po takovém mazánkovi," poupravím si jeho frázi a pustím ho. Znovu vylezu z postele. Tentokrát veškerou bolest potlačím. Popadnu svoje oblečení a přejdu do svého pokoje, ve kterém se zamknu a svalím se na postel. Co to sakra bylo? Proč mi srdce tak tluče?

Pohledem zabloudím k onu prstenu, který mám na prostředníčku. ,,Osm jo? Sám víš, že jich má být o dost víc."