Osud

16. Cesta minulostí

         ,,Koukni na ní."

,,Proč tu vůbec je?"

,,Je akorát přítěž."

Vzbudí mě cizí hlasy. Sedím na dětském hřišti. Vedle mě stojí pár dospělých žen a "nenápadně" si ukazují na osamocené děvčátko houpající se na houpačce. Překvapeně pozvednu obočí.Na houpačce sedí mé šestileté já. Zrzavé vlasy mi končí těsně pod ušima a oči mám zalité slzami. Smutně se dívá na smějící se děti. Ano, vždycky sem byla sama. Nikdo mě neměl rád. Nikdo mě nechtěl. Nevím proč. Nejspíš kvůli mým vlasům, ano, tehdy byly zrzavé vlasy celkem nezvyklé.

          Obraz se rozplyne a já se ocitnu u řeky. Na stejném místě, kde jsem skládala zkoušku. Mé sedmileté já sedí na břehu řeky a hází kamínky do vody. Znovu pláče. Jako malá jsem byla hodně velký uplakánek. Vím, co teď bude následovat. ,,Co tu děláš tak sama, maličká?" ozve se za sedmiletou holčičkou a pár let starší kluk. Už tehdy byl Teodor charismatický. Černé vlasy mu padaly do mladého obličeje a jeho oči se leskly. Malá Zoe se otočí a utře si uslzené očka. ,,Nikdo mě nemá rád," zafňuká a on mě políbí na čelo a palcem mi setře slzu. Tady jsem poprvé poznala Teodora.

           Scenérie se znovu změní. Tentokrát jsem v temné kobce. V jejíž koutku se krčí mé patnáctileté já. Jsem podvyživená, kruhy pod očima z nedostatku spánku, vlasy řídké a oči podlité krví. Vypadám hrozně. Jako samotná smrt. Dveře kobky se otevřou a dovnitř vejde osmnáctiletý Teodor. Jeho rty zdobí slizký úsměv. Chytí mě za vlasy a táhne mě ven. Ven z jediné bezpečné zóny v tomto pekle. Následuji je. Neviděna, neslyšena. Dojdeme ven. Tam stojí osm otroků. Pamatuji si jejich tváře. Teodor hodí mé tehdejší já před ně na zem. Ze stínu vytáhne mou sestřičku. Je vyděšená, ale nevypadá zraněná. Není podvyživená a ani nemá v očích pohled plný bolesti, strachu a touhy zemřít. ,,Vstaň!" zařve na mě Teodor. Poslušně se postavím na vyzáblé roztřesené nohy. Teodor mi podá nabitou pistol s osmi kulkami. Sám přiloží svou pistoli mé sestřičce ke spánku. Ztuhnu. ,,Zabij je, nebo já zabiju jí."

Nemám sílu brečet. Můj stín minulosti bez váhání namíří zbraň na prvního otroka. Oči mi na chvilku vzplanou vzdorem a omluvou, ale plamen ihned vyhasne a já se opět tvářím jen jako poslušná hračka. Poslušný otrok. Netrvá dlouho a tichem se ozve osm výstřelů. Těla otroků se sesunou bezvládně k zemi. Pustím pistoli na zem a s úsměvem se otočím na mou sestřičku. ,,JSI MONSTRUM!" zaječí ta, kterou jsem zachránila. Ta, která mě držela při životě. Ozve se devátý výstřel a má sestra se sesune k zemi. Ječím. Trhám si chomáčky vlasů a brečím. Jsem jako zvíře. Vyrazím na Teodora. Jsem nezastavitelná. Právě teď jsem jako zraněné zvíře. Rozzuřené. Postřelí mě do nohy. Spadnu, udělám kotrmelec a znovu stávám. Nezajímá mě bolest. Ženu se vpřed. Jako stroj na zabíjení. Než se stačí vzpamatovat, vykopnu mu zbraň z ruky, chytím ji, přebiju a střelím ho do srdce. A nebo jsem si to myslela.

                   Po pěti měsících se mé patnáctileté já probouzí v nemocnici. Jsem připojena na přístrojích. Mé tělo vypadá už lépe. Ale má duše je roztrhána. Šílím. Vytrhávám si trubičky z těla a házím věci kolem sebe. Zasahuje policie. Přivazují mě na lůžko. 

                   Jakmile se uzdravuji, verbují mě do armády. Nemám city, nemám strach ze smrti. Jsem dokonalý voják. Jdu za lidské hranice. Dokud se mohu hýbat, porazím nepřátelé. Vždy je složím jednou přesnou kulkou do hlavy nebo do srdce. 

A poslední etapa mého krátkého života. On. Dave stojí mezi dveřmi pokoje a líně se opírá o futra. Usmívá se. Líbá mě. Koukáme se spolu na Harryho Pottera. Jsme v rozpacích z nahoty. Bojuji pro něj. A umírám?