Osud

5. Čas ubíhá

        Nějak zabloudím do knihovny. Utřu si oči. Půjčím si jednu z knih a sednu si ke stolu. Vypadne na mě papírek:

        Osm lidí. Osm životů. Osm let. Osm hodin. Co přijde dál?

Ztuhnu. Odsunu od sebe knihu i s lístkem. Jak mohl vědět, že si půjčím zrovna knihu o zbraních? Vážně to přežil? Ale jsem si jistá, že neměl tep. Znovu se rozbrečím. Konečně jsem na to chtěla zapomenout. A teď tohle. Nejdřív prsten, teď vzkaz. Měla bych odejít. Takhle je zbytečně stavím do nebezpečí. Když se uklidním, rozejdu se do pokoje.

Mám dvě devítky, kolem pět seti nábojů, aspoň tak deset nožů a dva paralyzéry. Bude to stačit? Pochybuju. Měla bych se připravit. Převléknu se do dlouhých černých uplých kalhot a do černého roláku. Vlasy si stáhnu do drdolu. Pistole si dám za opasek, jeden paralyzér s nimi a druhý si schovám mezi prsa. Nože si poschovávám různě po těle: do ponožek, kapes, rukávů, opasku, výstřihu a jeden dokonce i do drdolu. Fajn, jsem po zuby ozbrojená a k tomu ještě boxery v rukavicích.

       Je čas na svačinu. Zaklepu na vedlejší dveře a vejdu. Ty dva spí. Oba dva jsou nazí. Aspoň Daveho rozkrok je schován pod dekou. Hodně tu dováděli. Deky a polštáře jsou rozházené stejně jako spousta dalších věcí. Její podprsenka skončila v koupelně. Na několika místech vidím bílé fleky. Ve vzduchu visí pach sexu. Nechutný. Hnusí se mi. Odejdu a zamknu je. Dole jim převezmu svačinu a když vejdu znovu do pokoje, už jsou vzhůru a pod dekou. 

,,Jídlo," zamručím a položím jim to na stůl. ,,Neříkala jsi, že to není součást tvých povinností?" ozve se Dave. Neodpovím a ani se na ně nepodívám. Nezapomenu za sebou prásknout dveřmi. Sedím na chodbě. Hraju si s jedním z nožů. Mám chuť je oba dva podříznout. Ale neudělám to.

        ,,Chtěla bych jít do města!" Zvednu se a schovám nožík zpátky do kapsy. 

,,Ochránkyně, nebude to vadit? Budeš se muset s námi trmácet. Ale nejdřív se převlékni!" otočí se ke mě Vanessa. ,,Ne," odmítnu to hned. ,,Proč?"

,,V ničem jiném nemám tolik míst na schování zbraní," vysvětlím bezbarvým hlasem a ona ztuhne. ,,Kolik toho u sebe máš?"

,,Kolem deseti až dvanácti věcí."

,,To jdeš do války?" vykřikne Vanessa. 

,,Ne, ve válce to vypadá jinak."

,,Říkáš to, jako kdybys tam byla!" upozorní mě Vanessa. Leze mi na nervy.Obdařím jí jedním ze svých nejhorších pohledů a rty se mi roztáhnou do chladného úsměvu.

,,Jo, byla. Tehdy jsem si vážně užila."

       O půl hodiny později se za nimi trmácím městem a nosím jim tašky. ,,Chci jít sem," ukáže Dave na obchod se zbraněmi. Co tam chce dělat? ,,Dobrej, máte tu nějakou hezkou dýku?" 

,,Pane, nevidím důvod, proč by jste měl nosit zbraň," namítnu tiše a on mě umlčí úsměvem.

,,Co když zase odejdeš?" Ztuhnu. Zabiju všechny klíčící pocity vůči němu. Naplní mě chlad. 

Nakonec si Dave vybere dýku s vyváženým ostřím a s červenou rukojetí. Je vážně hezká, ale pochybuji, že ten pablb ví, jak se drží dýka.

Ozve se cvaknutí. Někdo zamkl a dveře přikryl černým závěsem. Je tu tma. Chytím Vanessu a Daveho za zápěstí a přitisknu je do kouta. ,,Buďte tady!" položím tašky a vytáhnu paralyzéry. ,,Vezměte si je. Stačí to dát k nepřátelskýmu tělu a zmáčknout ten červený knoflík," špitnu a oni si je vezmou. 

        ,,Ubíhá ti čas."

Neslyším jeho kroky. Je vycvičený. Není to amatér. Pistole je moc nebezpečná. Ohrozila bych tím i ty dva. Vytáhnu nůž a postavím se před ty dva. Svaly mám napjaté. Jsem jako lev připravený ke skoku. Jenže on je rychlejší. Nevím jak, ale dostal se za mě. A teď drží Vanessu jako rukojmího. Rozsvítí se světla. Vanessa upustila paralyzér. Ta blbka.

     ,,Tak? Copak uděláš?" zašeptá chladně. Jeho oči. Tenhle zabil už nespočet lidí. Jenže já taky. Zhluboka se nadechnu. Usměju se. Tenhle pocit si pamatuju. Vzrušení z těžké bitvy. Válka a osm let s ním mě zocelilo. Už dávno nejsem někdo, kdo se bojí takových hloupostí jako je boj. Oproti němu je amatér. 

,,Vyměním se s ní. Zabij mě, ty dva nech jít."