Omega a Alfa: Christianův příběh

Sedmá kapitola

O víkendu jsem pro změnu navštívil matku a sestru, ale nezdržel se dlouho. Brzy jsem měl rodinného dramatu dost a raději se vrátil na kolej. 

Pořád jsem musel myslet na Daniela a cítil nepřekonatelnou touhu mu napsat alespoň zprávu, ale odolal jsem.

V pondělí dopoledne jsem měl s Alexem přednášku. Byla to ta stejná, na které jsem poprvé spatřil Daniela. Ale ten se tady od té doby neukázal, patrně sem tehdy zavítal pouze kvůli mně. 

Během dlouhého výkladu mě rozbolela hlava a celkově jsem se cítil divně. Asi za to mohlo to dusno v přednáškové místnosti plné lidí. 

„Musím na záchod," prohodil jsem šeptem k Alexovi, který si pilně dělal poznámky, a pak se potichu vyplížil ze sálu. 

Venku na chodbě jsem na nikoho nenarazil, bylo tu však podstatně chladněji a příjemněji. Pomalu jsem zamířil na pánské toalety, zvolil jsem ty na druhém patře, protože jsem tušil, že tam nyní nikdo nebude.  

Ale někdo tam přece jen byl, stál u jednoho z umyvadel a oplachoval si obličej.

„Danieli?" 

Jaká náhoda.

Nebo to náhoda nebyla? Že by mě sem něco táhlo právě kvůli... Ne, to je přece pitomost.

Ani se na mě nepodíval, zůstal předkloněný nad umyvadlem. Přistoupil jsem blíž a zarazil se. Opět jsem z něj ucítil něco, co se mi vůbec nelíbilo. 

„Zase je z tebe cítit cizí alfa," zavrčel jsem podrážděně. „Řekl jsem ti jasně, že..." 

„Za to já nemůžu," odsekl a konečně zvedl pohled ke mně. A já tak spatřil jeho obličej.

Ztuhl jsem a několik okamžiků se nezmohl na slovo. 

Na čele se mu vyjímala bolestivě vypadající podlitina a natržený ret mu  krvácel. Také na zápěstích a předloktích měl otlačeniny, jako kdyby ho někdo pevně držel a nechtěl pustit. 

„Co se ti stalo?" vydechl jsem nemálo vyvedený z míry jeho vzezřením.

„Jen jsem se nepohodl s jedním klukem," vysvětlil a otřel si krev ze rtu.

A mně to došlo. 

„Tohle ti udělal ten alfa?" Ten, jehož pach ulpěl na Danielovi. 

To ale nebylo všechno, co jsem z něj vycítil, byly tady i další věci: dozvuky šoku, adrenalin, strach...

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo vzteky a přál jsem si toho bastarda, který na Daniela sáhl, roztrhat na kusy. 

„Kdo to byl?!" vyštěkl jsem.

„Nech to být, ani ho neznáš. Není odsud ze školy."

Stále ve mně bublala nekontrolovatelná touha si toho hajzla, co mu tohle udělal, pěkně podat a ovládnout se nebylo snadné.  

Natáhl jsem k menšímu klukovi ruku, chtěl jsem se ho dotknout, nabídnout mu nějakou pomoc nebo alespoň útěchu. 

Nedovolil mi to a odtáhl se.

„Víš, jednou na tohle svoje chování dojedeš," neodpustil jsem si poznámku, protože jsem si dokázal spočítat, proč ho ten alfa napadl. 

„Nemůžeš alfy provokovat, pohrávat si s nimi, nakonec je odkopnout a čekat, že to všechno strpí. Ne každý alfa se dokáže kontrolovat. Chápeš, co všechno se mohlo stát? Co všechno by ti mohl udělat?" 

Pouze ta představa, že by Danielovi způsobil něco víc než pár podlitin, ve mně znovu spustila všechny ochranitelské pudy. Přál jsem si vzít ho do náruče a bránit před vším zlým.