Omega a Alfa: Christianův příběh

Jedenáctá kapitola

Daniel zmizel.

Vůbec jsem nedokázal pochopit, jak to dokázal, ale někdy během té krátké doby, co jsem spal, se vyplížil z postele a zmizel. A to navzdory skutečnosti, že jsem ho celou dobu svíral v náručí.

Z toho jsem usoudil, že mi musel něčím vylepšit pití. Soudil jsem tak i podle toho, jak moc mi nyní třeštila hlava. Musel mi do sklenice s vodou propašovat nějaký oblbovák, protože jinak by se nedokázal vyplížit ven, aniž bych si toho všiml.

Proboha, Danieli, proč? Co tě to napadlo?

Přestože jsem měl myšlení stále podivně zamlžené, dokázal jsem si rychle spočítat, jaký je to malér. A v jakém nebezpečí se můj nepoučitelný omega ocitl.

Už byl přece dost starý na to, aby věděl, jak riskantní je pro omegu potulovat se někde venku během heatu. Navíc bylo po půlnoci.

Kam mohl takhle pozdě jít?

Našel jsem svůj mobil a zkusil mu zavolat. Nic. Jeho telefon byl vypnutý.

V rychlosti jsem se oblékl a přemýšlel, kde bych měl začít hledat.

Zatímco jsem sbíhal dolů a bral schody po třech, našel jsem v telefonu Konstantinovo číslo. Volat mu takhle pozdě sice nebylo moc zdvořilé, ale vzhledem k naléhavosti situace to snad on i Adrian pochopí.

„Christiane?" ozval se rozespalý Kosťův hlas z telefonu. „Děje se něco?"

„Daniel zmizel. Byl jsem u něj doma, všechno se zdálo perfektní, ale když jsem se vzbudil, byl pryč."

„Cože?" Kosťa se velice rychle probral a jeho hlas získal zděšený tón. „Myslíš, že šel sám někam ven? Teď uprostřed noci, během heatu?"

„Jo."

„Do hajzlu."

„Přesně."

S telefonem u ucha jsem vyběhl ven na noční ulici a rozhlížel se. Kudy se mám dát? Pouliční světla vydávala svoji typicky neonovou záři, nikde nikoho.

Zatraceně, Danieli. S tím omegou jsou vážně jenom potíže. Přesně tak, jak mi všichni tvrdili. Asi by mi to přišlo jako dokonalá ironie, kdybych nebyl k smrti vyděšený, že se mu něco stalo.

V mobilu jsem slyšel, jak Kosťa mluví s Adrianem a vysvětluje mu, co se děje. Poté přepnul na hlasitý odposlech, protože jsem je tentokrát slyšel oba.

„Christiane, jak ti máme pomoct?" poznal jsem Adrianův hlas a já byl rád, že nezačal větou: já ti to říkal.

„Pomůžeme ti ho hledat," nabídl se Konstantin.

„Díky, to oceňuji, ale netuším, kam šel, ani kde bych měl začít. Nemůžeme prohledat celý město."

„Chrisi, soustřeď se," promluvil znovu Kosťa. „Zkus přijít na důvod, proč utekl. Stalo se mezi vámi něco, co ho vyděsilo?"

„Ne, naopak. Všechno šlo skvěle."

V hlavě jsem si přehrával minutu po minutě. A nenašel jediný důvod, proč by Daniel mohl chtít odejít. Vždyť mě dokonce sám nazval svým alfou. Dobře, asi nebyl příliš při smyslech, když to vyslovil, ale možná si konečně uvědomil, že...

Zarazil jsem se. Byl tohle ten důvod?

Několikrát řekl, že nechce partnera. Trval na tom. A zašel do velkých krajností, aby si pojistil, že se to nestane. Vzpomněl jsem si na ten jeho obojek. Jenomže pak mu došlo, že jsem skutečně jeho alfa, stejně jako já věděl, že on je můj omega.