Omega a Alfa: Christianův příběh

Sedmnáctá kapitola

Probral jsem se v nemocnici. 

To už u mě seděl otec i matka a, jak bylo jejich zvykem, kdykoli se setkali na jednom místě, hádali se. 

„Jestli na sebe míníte řvát, jděte odtud oba," zachraptěl jsem, abych jim dál najevo, že jsem vzhůru. Bolela mě příšerně hlava. Ne, bolelo mě celé tělo. 

„Jak se cítíš, Chrisi?" naklonila se nade mnou matka a starostlivě mě pohladila po vlasech. 

„Co se stalo?"

„Řidič říkal, že tě neviděl, vběhl jsi mu do silnice a on nestihl zastavit," vysvětlil otec a také on na mě soucitně pohlédl a stiskl mi ruku. Od něj docela nečekaně láskyplné rodičovské gesto. 

„Máš otřes mozku a pár podlitin," promluvila máma, „ale doktor říkal, že jsi měl obrovské štěstí. Při tak silném nárazu jsi mohl dopadnout o dost hůř."

„Brzy budeš v pořádku," usmál se na mě otec povzbudivě. „Tys měl vždycky tuhý kořínek."

To byla pravda. Vždycky jsem se hojil rychle. Dokonce i na alfu. 

Většina alf měla, jak to řekl otec, tuhý kořínek. Bylo to dáno geneticky, protože od alf se již od dávných časů očekávalo, že budou muset bojovat a chránit svého omegu. A tak jim byla dána nejen větší síla, ale také rychlá schopnost regenerace. 

Což se mi nyní zatraceně hodilo.

Přestože se rodiče snažili chovat v mé přítomnosti slušně, stejně si neodpustili několik jedovatých poznámek. Naštěstí jejich návštěvu přerušila zdravotní sestra, která je slušně vyprovodila s tím, že mi potřebuje vyměnit kapačku.

Když skončila, mile se usmála. Zdála se sympatická, i když věkem mohla být moje babička.

„Venku na tebe čeká nějaký kluk," mrkla na mě spiklenecky. „A moc pěkný."

„Daniel?"

„Nepředstavil se mi, takový drobný blonďák."

„To je Daniel. Pustíte ho za mnou?"

„Doktor nechtěl, abys ses moc unavoval, dovolil návštěvu jen tvé rodině."

„On je skoro jako moje rodina." Nebo jí brzo bude. „Prosím."

Souhlasně přikývla a o chvíli později už do pokoje vstoupil Daniel.

Vypadal hrozně, oči zarudlé od slz, obličej bledý.

Hleděl na mě a nevěděl, co říct.

„Stalo se to znovu," vypravil ze sebe nakonec a udělal krok dozadu jako by se ke mně raději nechtěl ani přiblížit. 

Nejhorší bylo, že ta moje nehoda, nebo jak nazvat událost, když je někdo pitomec, který se nerozhlédne a vletí přímo pod auto, ještě utvrdila Daniela v té jeho hloupé teorii, že všem, co miluje, přináší smůlu. 

Natáhl jsem ruku směrem k němu: „Pojď sem."

„Ne," ustoupil o další krok, jako by pouze jeho blízkost měla způsobit, že do mě ihned udeří blesk nebo něco podobně absurdního.

„Doufal jsem, že to půjde," zašeptal a celý se klepal, „ale nejde to. Sám to vidíš."

„Říkal jsi, že když Štěpán nezmění můj názor, budeš mým omegou. A já názor nezměnil."

„Ale tohle mění situaci!" vyhrkl, po tvářích mu stékaly slzy. „Jsi v nemocnici s otřesem mozku a je to moje vina."

„Ne, není to tvoje vina," opravil jsem ho rázně a kdybych měl jistotu, že se nesložím k zemi, jakmile se pokusím zvednout z postele, šel bych k němu a vzal ho do náruče.