Omega a Alfa: Christianův příběh

Čtvrtá kapitola

Víkend jsem strávil u otce.

A nakonec to nebyla zase taková katastrofa, protože táta se tentokrát celkem snažil. 

Odpustil si štiplavé poznámky na adresu mámy a vůbec mi připadalo, že se pokouší odčinit to, že na mě a sestru ty poslední roky kašlal. Přestože se nám to snažil vynahradit hlavně drahými dárky.

Ale co už. Nový iPhone jsem už stejně potřeboval a VIP lístky na fotbalový zápas taky nebyly k zahození.

Proto jsem se v neděli vrátil na kolej v docela povznášející náladě. Alexe jsem na pokoji nenašel, ale předpokládal jsem, že přijede až v pondělí.

V našem malém pokoji panoval organizovaný chaos, na stole se povalovaly učebnice a na Alexově posteli leželo několik kusů oblečení a notebook. Lehl jsem si na svoji postel, chvíli sjížděl sociální sítě a snažil se na nich najít Danielův profil. Neúspěšně. 

Nakonec jsem si do mobilu naťukal Danielovo číslo a otevřel si novou konverzaci. Netušil jsem ale, co bych mu měl napsat. Stále jsem se totiž nerozhodl, jak s jeho návrhem naložit, a vlastně ani pořádně nevěděl, co přesně ode mě očekává.

Mluvil o tom, že chce, abych s ním byl až bude v heatu. O to jediné mu šlo? Prostě mi dá vědět, až to na něj přijde, já s ním strávím těch pár dní a... to je vše?

A ne že bych mu rád nevyhověl, ale každý alfa má v sobě majetnické sklony a touhu si urvat omegu pro sebe. A já věděl, že v případě Daniela bych se o něj musel dělit. Protože, co jsem o něm slyšel, on se s jedním alfou nespokojí. A možná už teď si našel někoho jiného, více ochotného uspokojit jeho potřeby.

Sledoval jsem blikající čárku na displeji telefonu a nenapadala mě jediná věc, kterou bych mu mohl napsat. Všechno, co mi přicházelo na mysl, bylo buď trapné, triviální nebo znělo pěkně zoufale.

Zatraceně.

Nakonec jsem napsal víceméně neutrální zprávu: Přemýšlím o tvém návrhu a chtěl bych si o tom znovu promluvit. Můžeme se vidět?

Tak a je to. Teď to bylo na Danielovi.

Tep se mi zrychlil, když jsem si všiml tří teček značících, že mi odepisuje. Čekal jsem minutu, dvě, pět ale nic nepřicházelo.

Teprve po další čtvrthodině se objevila stručná odpověď: Zítra ve tři hodiny před učebnou 401.

*
Příští den jsem před tou učebnou stepoval deset minut před třetí. Musel jsem kvůli tomu vynechat přednášku a proto mě docela napružilo, když ještě ve čtvrt na čtyři nikdo nešel.

Skoro celé patro bylo liduprázdné, zdejší menší učebny se používaly spíše pro nejrůznější praktická cvičení a zdálo se, že takhle odpoledne tady téměř nikdo není. Což patrně Daniel věděl, proto tohle místo navrhl.

Jistě toho o škole a o tom, jak to tady chodí, věděl mnohem více než já, protože byl třeťák. Ne prvák jako já, což jsem si původně myslel. To zjištění mě překvapilo. A ještě více mě zaskočilo, že Daniel je tím pádem o dva roky starší než já. Nevypadal na to.

Koukl jsem na mobil, jestli mi neposlal nějakou zprávu, že se zdrží. Bylo 15:15. A zpráva žádná.

Počkám 5 minut a pak odcházím, rozhodl jsem se v duchu, nenechám ze sebe dělat pitomce.

Jako by to věděl, objevil se přesně ve 15:20.

Chtěl jsem něco kousavého poznamenat o tom jeho dvaceti minutovém zpoždění, ale stačil jediný pohled na jeho úsměv, roztomile rozcuchané vlasy a ty jeho lákavé, plné rty, a dokázal jsem se pouze usmát a říci: „Ahoj."