Omega a Alfa: Christianův příběh

Patnáctá kapitola

Věděl jsem, že Daniel do školy v pondělí ani v úterý nedorazil. 

Věděl jsem to, protože jsem zkontroloval všechny přednášky, kde se měl ukázat. A jeho spolužáci mi už jen potvrdili, že ho od minulého týdne neviděli.

V úterý večer jsem mu napsal zprávu, jestli je v pořádku. 

Nereagoval. 

Napsal jsem mu další. Na tu mi odpověděl: Je mi dobře, nech mě být.  

To určitě. Dobře mu nebylo. A mně taky ne. 

Bylo mi zle. 

Cítil jsem bodavou bolest při každém nádechu a trhalo mi to srdce na kusy, protože jsem dobře věděl, že ta bolest není pouze moje ale také Danielova.

Trpěl stejně jako já, chtěl být se mnou, stejně jako já s ním, ale ta jeho tvrdohlavá palice mu v tom bránila. 

Celou úterní noc jsem nespal a držel se z posledních sil, abych nešel Daniela hledat.

Ve středu ráno jsem se opět vykašlal na přednášky a vydal se za ním. Nechtěl jsem se chovat jako nějaký stalker, ale nemohl jsem tu nejistotu dál vydržet. Musel jsem ho vidět.  

Předpokládal jsem, že bude u sebe v bytě, ale ani po několika minutách zvonění a bušení, mi nikdo neotvíral. 

Musel tam ale být, patrně se však rozhodl, že mě bude ignorovat. 

Sáhl jsem pro svůj telefon a napsal Danielovi krátkou zprávu: Otevři mi, vím, že tam jsi. Neodejdu, dokud neuvidím, že jsi v pořádku. 

Sedl jsem si na schody rozhodnutý splnit, co jsem mu napsal. 

Nehnu se odtud, dokud mi neotevře. 

Čekal jsem nějakou dobu, minuty se táhly a já co chvíli cvičně zabušil na dveře, aby věděl, že jsem pořád tady.

Asi po půl hodině se dveře opravdu otevřely a Daniel vykoukl ven.

„Přestaň mě otravovat," vyjel na mě vztekle. „Řekl jsem ti, že je konec, co na tom nechápeš?!"

Navzdory tomu příkrému tónu jeho obličej vypadal ztrhaně, měl kruhy pod očima a světlé vlasy mu padaly kolem tváře rozcuchané a neupravené.

A cítil jsem z něj smutek a bolest. Tolik jsem si přál vzít ho do náručí a ukonejšit, ale jeho nepřátelský výraz mě od toho odrazoval.  

„Nechápu vůbec nic," odpověděl jsem klidně a přistoupil až těsně ke dveřím, které otevřel jen natolik, aby mohl nahlédnout ven. 

„Ale snažím se tomu porozumět. Byl jsem si dokonce znovu promluvit s tím Liborem, abych to pochopil." 

„Cože?" vyvalil na mě oči. Ta informace ho viditelně zaskočila. „Christiane, proč tohle děláš?"

„Protože tě miluju, protože jsi můj a já se tě nezdám," oznámil jsem mu stručně. 

„To omega si vybírá alfu," odsekl. „A já tě nechci!"

Přiblížil jsem se k němu ještě víc, pohlédl zblízka do Danielových nebesky modrých očí a potichu ale důrazně zašeptal: „Lžeš. Sám jsi přiznal, že jsme pro sebe perfektní."

Zachvěl se, jeho oči na chvíli ztratily ten jeho zatvrzelý výraz a já v nich četl nerozhodnost, zoufalství a obrovskou únavu.  

„Pusť mě dovnitř, promluvíme si."

„Ne, odejdi," trval si na svém, ale jeho hlas zněl úplně jinak, bylo vidět, že ani on si už není tak jistý. Byl na dně a potřeboval, abych ho vzal do náruče.