Omega a Alfa: Christianův příběh

Dvanáctá kapitola

Už párkrát jsem se s jinými alfami popral. 

Naposledy s Alexem, a paradoxně také kvůli Danielovi. Ale nikdy to nebylo takové jako teď. Nikdy jsem necítil takový vztek a touhu toho druhého zlikvidovat, zranit, zabít. 

Nikdy jsem v sobě neměl tolik agresivity, tolik nenávisti jako když jsem skočil na tohohle alfu. 

Ano, byl starší a zkušenější než já, byl silnější než já, ale mě poháněla čirá nenávist. A to naše síly vyrovnalo. 

V ústech jsem cítil krev a jednou jsem skoro upadl, když mě zasáhla jeho pěst pěkně tvrdě do nosu a skoro mi ho zlomila.

Ale já tohle všechno vlastně nevnímal. 

Moje tělo bylo napumpované adrenalinem a nic by mě nedokázalo zastavit. Z toho důvodu jsem se rval ještě dlouho po tom, co bych to za normálních okolností vzdal.

Bolest mě nezajímala, krev, co mi stékala z rozbitého nosu a úst mě nezajímala, byl jsem jak smyslů zbavený. 

Tentokrát jsem totiž bojoval za něco, o čem jsem s jistotou věděl, že je moje. Za Daniela. A kvůli němu, bych se nevzdal, ani kdybych ležel polomrtvý na zemi. K čemuž jsem se nyní rychle blížil. Protože navzdory tomu, že jsem mu uštědřil pár tvrdých ran, tenhle alfa měl tuhý kořínek.

Co však postrádal, bylo moje odhodlání. 

Brzy mu proto došlo, že já to myslím smrtelně vážně a žádný počet ran mě nepřinutí k tomu, abych ustoupil. Pochopil, že já se budu prát až do konce. Vydržím a budu ho mlátit tak dlouho, dokud nezůstane ležet na zemi a už se nezvedne. Nebo dokud nezůstanu ležet já. 

Z toho důvodu jsem nad ním nakonec začínal získávat převahu. 

A právě v okamžiku, kdy jsem měl dojem, že bych ten souboj mohl vyhrát, mě někdo chytil zezadu za ramena a pokusil se odtáhnout pryč. Něčí hlas také zavolal moje jméno a snažil se mě uklidnit. 

Ignoroval jsem ho. 

Dál jsem se sápal po svém sokovi, abych ho dorazil.   

„Christiane, dost!"

Znovu ten hlas. Znovu ty ruce, které se mě pokoušely dostat od druhého alfy. Zavrčel jsem na toho, kdo mi bránil, abych svého protivníka roztrhal na kusy.

„Chrisi, prosím, dost." 

Pohlédl jsem do zelených očí kluka, který mě ze všech sil držel. 

Zdály se mi povědomé. Byl to však alfa. Další alfa, který mi chce vzít to, co je moje. Ohnal jsem se po něm. Kdybych mohl, kousl bych ho a kdyby mě tak pevně nedržel, uhodil bych ho. 

„Christiane..."

Ten hlas. I jeho vůně mi byla povědomá. A v mém nepoužitelném mozku se konečně něco sepnulo. 

Konstantin.

Moje nekontrolovatelné běsnění trochu ustoupilo a o slovo se přihlásil rozum.

„Da...ni...el?" vypravil jsem ze sebe jméno člověka, kterého jsem potřeboval u sebe. A koho jsem nikde neviděl. 

„Je v pořádku, je někde venku. Vyděsil se, když jste se do sebe pustili, a utekl. Ale Adrian zůstal s ním. Hlavně se uklidni."

Pohlédl jsem na svého soka. Starší alfa seděl na zemi a držel si krvácející ránu na tváři. Vypadal dost zřízeně a já si nedělal iluze, že vypadám líp.

„Ty se nezdáš kluku," zasmál se jako šílenec, zakrvácený šílenec, a olízl si krev z rozbitého rtu. „Nečekal bych, že to budeš brát takhle vážně. Ty by ses snad kvůli němu nechal zabít."