Omega a Alfa: Christianův příběh

Šestnáctá kapitola

Štěpán bydlel u svých rodičů v domě až na okraji města. 

Daniel mu dal dopředu vědět, že se stavím, ale stejně jsem se cítil divně, když mě Štěpánova matka vedla nahoru do patra do jeho pokoje. Neustále mi opakoval, jak je ráda, že jsem se za jejím synem zastavil: „Poslední dobou ho moc lidí nenavštěvuje, dokonce ani Daniel za ním už tak často nechodí."

Byl to velký dům, pěkně zařízený, trochu mi připomínal vilu, kde nyní bydlel můj otec se svojí novou přítelkyní. Ale na svého otce jsem teď myslet nechtěl. 

Štěpán, nebo ten hubený, hnědovlasý kluk, který musel být on, seděl v kolečkovém křesle u okna ve velkém prosluněném pokoji. Vzhlédl a přejel mě pohledem natolik zkoumavým, že jsem přímo cítil, jak mě v duchu hodnotí.

Po nezbytném uvítání a představení nás jeho matka nechala o samotě.

„Takže ty jsi Christian, ten co se chce stát Danielovým alfou," promluvil jako první a já si všiml jizvy na jeho čelisti, kterou měl na pravé straně. 

To kolečkové křeslo a jizvy ve tváři byly pozůstatky autonehody, kterou utrpěl před třemi lety.

„Ano, to jsem já," přešlapoval jsem na místě, cítil jsem se neskutečně trapně. „Nevím, o co tu jde, ale trval na tom, abych si s tebou promluvil. A než se zeptáš, taky mi to není příjemné."

Pousmál se. Působil docela sympaticky.

„Vlastně jsem rád, že jsem tě mohl poznat. Normálně mi Daniel ke schválení svoje kluky neposílá." Znovu se na mě zadíval tím hodnotícím pohledem a pak popojel svým kolečkovým křeslem o něco blíž. „Ale to asi bude tím, že jsi první, se kterým to myslí vážně."

„Takže, co tak důležitého mi musíš říct?"

„Zapomeň na Daniela, nech ho jít. Způsobí ti problémy."

„Nemáš něco originálního?" zašklebil jsem se ironicky. „Protože tohle mi už řeklo asi tak...," chvíli jsem počítal na prstech, „šest lidí před tebou."

„Ale ty jsi, jak vidím, neposlechl. Jsi tvrdohlavý."

„Nechápu, proč si Daniel myslí, že když jsem neposlechl těch šest před tebou, že poslechnu tebe."

„Posaď se, něco ti řeknu."

Poslechl jsem a sedl si na židli k psacímu stolu.

„Daniel je fajn kluk a nemůže za to, co se kolem něj děje," začal, „ale pokud máš nějaký pud sebezáchovy, necháš ho jít."

„Ne, to neudělám. Miluju ho. Je to můj omega. A patří ke mně."

„To stejné jsem si kdysi taky říkal, ale pak," povzdech si, „se mi stalo tohle."

„Jak přesně se ti to stalo?" Nechtěl jsem vyzvídat, ale na druhou stranu, proto jsem přišel, ne? Abych získal odpovědi.

„Autonehoda. Byla noc, sněžilo, ten druhý jel jako cvok a srazil mě. On to odnesl, já ne tolik. Ale i tak to nestojí za nic. Sice slibují, že se to časem zlepší, že jednou možná budu zase chodit, ale... No, naděje umírá poslední."

„To zní dost hrozně," řekl jsem, bylo mi ho líto. „A Daniel se po tomhle s tebou rozešel?"

Nechtělo se mi věřit, že by ho opustil, když ho Štěpán potřeboval nejvíc.

„Ne, to já se rozešel s ním. On mě nechtěl opustit, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že to tak bude lepší. Ale pořád udržujeme kontakt, občas se zastaví, aby viděl, jak se mám."