1. Únos

2.2K 55 1
                                    

Z POHLEDU ALLISON
"Proč?" už zase to nevyšlo budu, měla jsem u ní dnes přespat. "Clark, to nemůžeš být doma jednou sama? Vždyť tam budu stebou." já se z ní zblázním. " Mohla jsi mi dát vědět dřív. Teď už ale musím ahoj." už sem tenhle trapný rozhovor chtěla co nejdříve ukončit. Jen pro po. Měla jsem dnes u Clark spát, ale ta musela k babičce. Rodiče mě dovezli až k její ulici, jelikož bydlím dost daleko odsud. Teď už jsou ale v práci a tak musím domů pěšky.

Popravdě řečeno nechce se mi, ale musím. Všude už je tma a je to fakt dálka.

V půlce cesty mě zastavilo nějaké auto. Moc jich tu nejezdí. Ten vevnitř stáhl okénko a vyděla jsem tvář mladíka který se mě ptal asi na cestu, ale já mu nerozuměla a tak jsem šla blýž. "Nevíš kudy do tohodle zapadákova?" a ukázal mi papírek s nějakým jménem města co jsem vyděla poprvé v životě. "Promiňte, ale ..." nedořekla jsem větu a zezadu se otevřeli dveře a vystoupil další mladík. Popadl mě a v táhl do auta. Bránila jsem se ale s mojí drobnou postavičkou a malou sílou, mi to bylo nic platné. Držel mi hlavu položenou na sedačce a najdnou jsem zezadu na krku ucítila ostrou bolest jehli od ijekce. Po pár minutách jsem usnula.

Když jsem se probouzela bylo to jako bych stále spala. Nic jsem totiž neviděla. Měla jsem šátkem zakryté oči, zalepenou pusu a svázené ruce a nohy. Hrozně jsem je se vyděsila, a začala jsem sebou škubat. Byla jsem strachem bezsebe. Chtěla jsem začít křičt ale nešlo to. Najenou jsem uslišela smích. Stále se přibližoval, až byl nakonec těsně u mě. Ten dotyčný, kterému smích patřil m ěpohladil po tváři a m naskočila husina. Přestala sem se hýbat, bála jsem se ještě víc. Sudal mi šátek z očí, do kterých mi v trhlo jasné světlo. Musela jsem se rozkoukat.

Zjišťuji že jsem v rohu místnosti a snažím se dostat co nejvíc ke zdi. Co nejdál od něj. Byl to mladý dost pohledný kluk. "Ale notak princezno, přece by jsi se mě nebála." mě vyhrkly do očí slzy. Samozřejmě že se bojím. Jsem svázaná, s cizímy lidmi, v cizím prostředí. Zase se začal smát. Utřel mi slyzy, i když mi tekly další a další. Vstal a došel si pro něco na stolek který krom staré pohovky televize a pár židlí, byl daný v té pochmurné místnosti. Vrátil se s nožem, kterým mi rozřízl provaz na nohách. Pomohl se mi postavit, a dovedl mě až na sedačku. Sedl si vedle mě. " Teď ti to z tý pusy sundám, ale jwn když slíbíšže nebudeš křičet." Příkývla jsem a ikdyž sem opravdu křičet chtěla radši jsem držela jazyk za zuby. " Já jsem Liam." a pousmál se. Má opravdu krásný úsmvě, i on sám je krásný, ale to nic nemění na faktu, že mě unesli a jsem opravdu ale opravdu na smrt vyděšená. Slzy mi furt tekli proudem a on se mě zeptal: " Proč tolik pláče? Ty semě fakt bojíš?" Jen doufám že to nemyslel vážně. Taky by se na mém místě bál. " Ty neumíš mluvit, nebo co?" řekl už trošku vážněji. "Já, já .. já jsem All .. Allison." nějakým zázrakem jsem ze sebe vypáčila aspoň svoje jméno.

"Těší mě All. Víš," opřel se o opěradlo a dal mi jednu ruku kolem ramen, načež sem sebou hned cukla " teď spolu budeme trávit dost času. V podstatě budeš naše taková hračka pro velký kluky. "Vaše?" to jich je jako víc? "Jo. Moje, kámoše a jeho bratra." Dobře jestli jsem byla aspoň trochu v klidu, tak už nejsem. Teď jsem opravdu vyváděla. Začala jsem couvat, ale zapoměla jsem na svázané ruce a spadla jsem z pohovky, přičemž jsem se bouchla do hlavy o stolek ktery tu byl. Začal se smát, co smát, dostal záchvat smíchu, a já záčala křičet, protože jsem si naivně myslela že mě někdo uslyší. Najednou mi na tváři přistála facka, ale raková, že jsem si dala druhou o zem. Už jsem nekřičela, ale jen brečela, ale jak.

Popadl mě za rameno a vytáhl mě na nohy. Abych jsem se mu podívala do očí musela jsem zaklonit hlavu, jelikož byl o pořádný kus vyšší. "Já myslel že jsem ti řekl aby jsi držela hubu." byl naštvaný a bylo to na něm znát. " Neříkal jsem ať si ticho když ti to sundám?" asi čekal odpověď, jelikož mi přilítla druhá facka a zeptal se znovu. "Ano." řekla jsem. " Tak laskavě tu hubu drž." skoro mě dotáhl zpět do rohu místnosti a přivázal mě k topení. Cukala jsem se a prosila ale nebylo mi to nic platný.

Odcházel z místnosti. "Já chci domů!!" řekla jsem. On se zastavil, a chvïli tam jen tak stál. Pakse otočil a řekl: " Už nikdy!" a odešel.

UnesenaKde žijí příběhy. Začni objevovat