Unesena

4. Ty oči

Pode mnou jsem ucítila tvrdou a studenou zem. Liam mě na ni hodil, když mě sem přinesl. Asi jsem omdlela, protože si od té doby nic nepamatuju. Venku už byla téměř tma. Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Nemohla jsem se rozkoukat. Všechno bylo rozmazané a rozostřené, což byl asi následek rány do hlavy. U psacího stolu v místnosti bylo asi pět, nebo šest kluků. Nemohla jsem se dopočítat. „ Hele, už je vzhůru." Křikl jeden. Ten hlas mi byl povědomí, Pak jsem si vzpomněla. To byl Fin ten z té koupelny. To nechutný prase. Trhla jsem sebou a chtěla couvat. Za mnou byla ale zeď, takže to nešlo. Jeden z těch kluků ke mně přišel. Nevím jak, vypadá, furt je rozmazaný. Ucítila jsem jeho teplou velkou dlaň na mém rameni. Znovu jsem sebou trhla. Ta ruka mě pevněji stiskla. Cukala jsem sebou. „ Uklidni se." Řekl ten kluk. Neřekl to jako příkaz, ale docela mile. Měl strašně příjemný hlas. A já se nuceně přestala cukat.

Konečně se mi zrak začal vracet do normálu. Viděla jsem jak u mě klečí nějaký kluk. Najednou, jsem pocítila závan ledového vzduchu a začala jsem se klepat zimou. To oblečení co mi dala Miley zahrnovalo jen kraťounké tílko a kraťásky. Byla mi strašná zima. „Už jděte, já tu sní, počkám na Toma." Řekl ten kluk, co u mě klečel. Měl černé krátké vlasy a výrazné rysy v obličeji. Byl starý podobně jako Liam. Stoupl si, aby za nimi zavřel dveře. Byl dost vysoký. Když je zavřel, Otočil se zpět ke mně.

„Je ti zima?" vypadlo z něj. Já jsem ale nic neodpovídala. Stále jsem tam v koutku svinutá do klubíčka seděla a vystrašeně jsem se na něj dívala. „Haló kotě, já na tebe mluvím." Připomenul se. Chtěla jsem, aby mě nechal a tak jsem zalhala a zakývala jsem hlavou, že ne. „Jak myslíš!" řekl mi v klidu a sedl si za psací stůl. Nohy hodil nahoru a z kapsy vytáhl mobil. Chvíli na něm něco dělal a pak z ničeho nic řekl: „Tomas tu bude už za chvíli." Hlavu jsem přitiskla pevně ke kolenům, připadala sem si víc, v bezpečí. Začala jsem znovu brečet. Vzpomněla jsem si na to, co mi předtím říkala Miley. On mi ublíží, tím jsem si naprosto jistá.

„Tak strašný to nebude." Řekl s úšklebkem ten kluk. A trochu se tomu sám pro sebe zasmál. Ani on sám tomu nevěřil. „A ještě rada děvče... Nezkoušej před ním brečet. Pak by tě to mrzelo." Seděla jsem tam nehybně a brečela. Najednou, se otevřely dveře a v nich stál nějaký muž.

„Tak jsem tu." Řekl a odmlčel se. „kde je?" bylo mi jasné, že tím myslí mě. Ten kluk na mě kývl hlavou a zvedl se. Šel ke mně a chytil mě za vlasy a vytáhl na nohy. Sykla jsem bolestí. „OK Nicku, nech mi jí tady a jdi, kluci už čekají stejně jen na tebe." Nick přikývl a odešel. Další jméno na seznam lidí, které nenávidím. Rychle se mi na něm poslední dobou zaplňuje místo. Chvíli čekal, až odejde a zavře dveře. Pak se podíval na mě. A ušklíbl se. „Dnešní mladý holky vypadají vždy starší." Uchechtnul se. Byl to určitě Tomas. Byl starší než ti, které jsem tu viděla. Řekla bych tak třicátník. Byl vysoký jako všichni. Jeho hnědé krátké vlasy byly nagelované do účesu, který teď nosili snad všichni. Chvíli se mi zadíval do očí a pak řekl: „Ty oči mi strašně někoho připomínají." a nepřestal se ne mě dívat. „Jsi opravdu dost mladá. Možná nejmladší co tu kdy byla." Zase se ušklíbl. „ Co... Co semnou... uděláš?" vykoktala jsem. Se strachem a slzami v očích. Furt jsem se klepala, opravdu tu byla zima.

On se začal smát z plna hrdla a pěkně nahlas. Asi mu to přišlo vtipné. I když nevím co. Přišel ke mně blíž a já couvla. Narazila jsem do postele, neudržela jsem rovnováhu a spadla na ni. Vykřikla jsem, protože jsem se lekla. Přišel ke mně, opřel se o postel tak aby mě nezalehl. Podpíral se rukama, které měl vedle mých ramen. „Já si myslím, že to už dávno víš." Řekl s klidem. Jednou rukou mě začal hladit po tváři. Bylo mi to hodně nepříjemné, ale kdybych se jakkoli pohnula, on by mě chytil. Na těle mi naskočila husina. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal, aby se mě kdokoli dotýkal.

„ Fin říkal, že prý umíš dobře kouřit. Myslím ptáka." Řekl ale úplně v klidu. Okamžitě se mi vybavilo všechno, co se stalo v té koupelně. Cukla jsem hlavou tak abych ji položila na tvář a koukala jsem se pryč. Kamkoli jen ne na to zvrácený zvíře. Chtěla jsem znovu a znovu začít brečet, nevím totiž proč, ale pomáhá mi to se uklidnit. Vzpomněla jsem si ale na Nickovu radu a radši jsem se jí držela. V tom si Tomas stoupl a vypadal hodně nejistě a překvapeně. Došel ke stolu, ze kterého něco vytáhl. Kus papíru, možná nějaké fotka. Podíval se na mě, pak na papír. Znovu na mě a znovu na papír. Pak ho hodil na stůl a šel ke mně a pomohl se mi posadit. Pak už z něj jen překvapeně, vyděšeně a nejistě dohromady, vypadlo: „Allison?!"

Jak to že Tomas zná Allisonino jméno? Hádejte ;)