Unesena

2. Koupelna

Po jeho odchodu jsem konečně po pár minutách přestala brečet. V hlavě se mi zmítalo tolik otázek. Proč já? Kdo jsou moji únosci? Kde to jsem? Co ode mne chtějí? Vrátím se někdy domů? Snad za každou větou v myšlenkách byl otazník. 

Na stěně vyseli hodiny, a bylo něco po půl osmé ráno. To jsem soudila z toho, že z maličkého okénka a ž u stropu pronikají dovnitř sluneční paprsky. Byla jsem hrozně unavená, a já se tomu nijak nebránila. Klížili se, mi oči. A nakonec tma. 

Probouzím se. K náhlému úžasu zjišťuji, že jsem úplně v jiné místnosti. Posadím se a postel a zjišťuji, že ani svázaná nejsem. Nerozhlížela jsem se a namířila jsem přímo ke dveřím. "To bych nedělal, beruško." já se lekla a otočila jsem se na druhou stranu místnosti, odkud hlas přicházel. Seděl tam ten kluk, ten odporný šmejd co mě tu drží proti mé vůli. Seděl tam svlečený do půli těla, jen v kalhotách a já viděla jeho tělo. Měl ho vypracované, i když měl hodně jizev. Postavil se a začal se ke mně, přibližovat. A já couvala. Brzo jsem neměla ale kam. Byla jsem namáčklá na zdi a on ode mě, byl vzdálený sotva na pár prstů. Rukama jsem se zapírala o zeď. "Tak mladá, tak čistá, bezbranná a krásná." vypustil ze svých úst a pousmál se. Přitom mě hladí po tváři a mě z očí spadne pár slz. On je setře, co setře, z tváře mi je olízne jazykem. Celá jsem se zachvěla. A on mi dal pusu na čelo. Projela mnou úzkost. Co když to neskončí jen polibky? Co když mě znásilní? Zase moc otázek. 

"Támhle je koupelna." ukázal na druhé dveře v místnosti. "Oblečení tam máš připravené. Já půjdu udělat něco k jídlu, takže tu nevyváděj žádné hlouposti." zase se pousmál. Měl krásný úsměv, ale i přesto jsem se ho bála. 

Vlezla jsem do koupelny a chtěla jsem se zamknout, ale zjistila jsem, že tu není klíč. No co se dá dělat. Svlékla jsem si oblečení, a konečně do sprchy. Konečně jsem se trochu uklidnila. 

Po krásně horké sprše jsem vylezla ze sprchového koutu, což jsem neměla dělat. O futra byl opřený další kluk. Byl asi o pár let starší než Liam. Jelikož jsem byla nahá a ručník byl na druhé straně místnosti, tak jsem vlezla zpět a schoval jsem se za závěs. "Ale no tak puso, ukaž se mi. Já tě neukousnu." a zasmál se. "Nebo si tam pro tebe mám dojít?" chtěla jsem jen, ať vypadne. V tom se ale odhrnul závěs a stál tam ten kluk. "Wow, holka ty si kus." ušklíbl se. Chytil mě za ruku a vytáhl ven. Snažila jsem se zakrýt, ale chytil mi i druhou ruku a otáčel si mě, aby mě vyděl, ze všech stran. Ruce mi pustil a já se zase zakrývala. Najednou mě začal tlačit na ramena a tak mě přinutil si kleknout. Na jednou si začal rozepínat poklopec, a já už věděla, co asi bude následovat. Nepokoušela jsem se ani couvat, věděla jsem, že to nemá cenu. 

Chytil mě za bradu, tím mi otevřel pusu, načež mi do pusy strčil svůj velký penis až po kořen. Skoro jsem se začala dávit. Chytil mi ruce nad mou hlavou. Vytahoval ho ven a zase zpět, dokud se do mě neudělal. Cítila jsem, jak mi to stéká krkem. Nevím za co, ale schytala jsem dost velkou facku nejdříve z jedné a pak z druhé strany. Praštil se mnou o zem a kopl do mě. Bez důvodu. Chtěla jsem se svinout do klubíčka, ale neměla jsem na to sílu. Z očí se mi zase spustili potoky slz. 

Při odchodu se míjeli u dveří s Liamem a ten když mě vyděl, ceknul na něj: " Kurva Fine, chceš jí zabít jako tu poslední?!!" jeho hlas byl dost vážný, zase ten nával strachu. 

Přišel ke mně, podebral mě, a v náručí odnesl na postel. Stále jsem nekontrolovatelně brečela. "Neudělal ti nic vážného, beruško?" optal se a koukal se na mě. Všiml si obrovského a rudého fleku, který mi zbyl po Finově kopanci na boku. Liam mě tam jemně chytil a hladil palcem. Jeho ruku, jsem odstrčila, jelikož mi to bylo nepříjemné. Byla jsem furt nahá, tak jsem si přes sebe přetáhla deku z postele, a obrátila jsem se k němu zády. 

Vstal a donesl mi to oblečení z koupelny. Oblékla jsem se. Liam mě vzal za ruku a já jsem radši neodporovala, protože už i od něj jsem facku dostala. Šli jsme po dlouhé chodbě a já klopýtala, protože Liam šel hrozně rychle. Vyděl to a tak trochu zpomalil. 

I když slabě, furt jsem brečela. "Na tohle si budeš muset zvykat zlato." podíval se na mě s úšklebkem. Já se jen snažila zabránit, dalšímu návalu slz. 

Šli jsme docela dlouho, několik chodeb a schodiště. Byla jsem fakt v obrovském domě, a netušila jsem, co mě tu ještě potká.