2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola jedenáctá

Smutek spojení se Stínotlapovou smrtí se rozšířil v Dubovém klanu jako oheň. Zesnutí tak mladého učedníka, který měl celý život před sebou a mohl z něj být skvělý válečník, zasáhlo všechny. Když zemře někdo ze Starších, tak to je bolestné, ale kočky to trochu očekávají, ale u tak mladých, to bolí o to víc. Stínice oplakávala smrt svého syna nejvíce, připomínal ji jejího někdejšího druha, o kterého nedávno přišla. Hromtlapka byla celé dny jako tělo bez duše, dělala své povinnosti, ale ani když dokázala ulovit rychlou veverku nebo tlustého vrabce, tak se její koutky nezvedly ani o píď. Trnový měsíc společně s Dlouhovousem, Lvím drápem a Černovousem se vydali do lesa a vystopovali onu toulavku. Vyhnali ji z jejich teritoria a velitel Dubového klanu ji varoval, že ještě jednou překročí jejich hranice a zemře. 

Malotlapka šla vedle své učitelky a Lištičkou. Měly hlídku kolem Jezerního klanu. Dnes šly naopak, od Posvátného stromu k farmě a kolem území dvounožců zase domů do tábora. Sněhem pokrytá krajina se třpytila v slunečním svitu. Jezero bylo na okrajích zamrzlé, pouze uprostřed něj bylo vidět malé kolečko, které poukazovalo na vyskytující se vodu. 

,,Nechtěla bych být teď Jezerní kočka....Taková zima a oni si musí ještě máčet packy v té studené vodě." mňoukla Lištička a podrbala se za uchem. 

,,To máš pravdu a Bažinní jsou na tom podobně." přitakala Včelka. Obě zrzavé kočky šly vepředu, zatímco naše hrdinka se loudala za nimi. Malotlapčina hlava byla jako včelí úl, nemohla se zbavit myšlenky, že by se měla stát léčitelkou. Kdyby jí byla při tom příšerném útoku toulavky na Stínotlapa, tak by ho zachránila.

,,Malotlapko?" Včelka ji zavolala neboť  od nich byla už dobré dva skoky. Zrzavá učednice přidala do kroku.

,,V pořádku?" zeptala se ji a naše hrdinka jen přikývla. Její učitelka ji pohladila ocasem.

,,Nechceš si zalovit?" napadlo ji a povzbudivě se na naši hrdinku podívala.

,,Ne...Jen teď přemýšlím." odvětila Malotlapka a zadívala se do země. 

,,Co kdybychom zrychlily, abychom byly brzo v táboře. Už mi mrznou packy." Lištička poskakovala na místě, aby dala aspoň jedné pacce na chvilku volno od chladu. 

,,Souhlasím, čím dřív budeme v táboře, tím lépe." 

Kočky zrychlily do kroku. Chlad zahnal všechny tvory do jejich doupat a ony tak byly jediné, které se trmácely v sněhové krajině. To si teda tak myslely, než narazily na Jezerní hlídku. Ta se skládala také z dvou válečníků a jednoho učedníka. Malotlapka poznala dva z nich, Čmeldu a Vlnkotlapa. S nimi byla i bílá kočička s dlouhou srstí a smaragdově zelenýma očima, mohla být podobně stará jako Jantar v Dubovém klanu.

Jezerní kočky přikývly hlavou na znamení pozdravu. Malotlapka vycítila ze své učitelky jisté napětí, ale nedokázala identifikovat, proč je Včelka najednou nervózní. Cizí hlídka nevypadala nebezpečně, jejich pohledy byly plné smutku a pochopení.

,,Slyšeli jsme, co se stalo Stínotlapovi...je nám to moc líto." jakmile černý kocourek se světle zrzavými pruhy promluvil, tak Včelka ztuhla. Rychle si olízla náprsenku, aby se uklidnila. Naše hrdinka nechápala, proč je v jeho přítomnosti její učitelka taková. 

,,Děkujeme...Je už na lepším místě se svým tátou." promluvila jako první dubová kočka Lištička. Čmelák jen souhlasně kývnul hlavou.

,,To jste tady čekali jenom kvůli tomu? Jen nám říct slova útěchy?" Včelka se snažila ovládnout tón svého hlasu, ale moc ji to nešlo. Čmelák otevřel tlamičku, aby něco řekl, ale předběhl ho Vlnkotlap.

,,Sice jsme z jiného klanu, ale smrt jakékoliv kočky je tragédie...byl mým přítelem a bude oplakávám všude, kde kočky mají srdce na správném místě!" křikl jezerní učedník a z očí mu vytekly slzy. Malotlapka vyvalila oči, netušila, že byli takoví přátelé. Vždyť byli z jiného klanu! Přiblížila se k hranici a objala ho. I ji začaly po tváři téct kapky.

,,Děkuju." mňoukl zaškrceně a mile se na ni usmál. Malotlapka mu opětovala úsměv a vrátila se na místo. 

,,Děje se něco u vás? Jste takoví..."

,, Brouk, Hurikán a Říčka jsou nemocný a je..." řekla bílá kočička, ale byla přerušena Čmeldou.

,,Nic z čeho by se Jezerní klan nedokázal vzpamatovat. Jen jsme chtěli vás sdělit naši hlubokou soustrast, ale jestli si Duboví neváží vřelých slov, tak není potřeba je říkat." zavrčel černo-zrzavý válečník a s hlavou hrdě ve vzduchu se otočil a šel pryč. Smaragd sklopila ouška, uvědomovala si, že řekla něco, co neměla. Vlnkotlap se zhluboka nadechl, rozloučil se s Malotlapkou a pádil za svými druhy. Malotlapka zaryla drápy do sněhu, co se pokazilo? Normálně, přátelsky se bavili a pak...

,,Jdeme!" zavelela Včelka a rychlým krokem zmizela v lese. Lištička si vyměnila pohled s naší hrdinkou a obě ji následovaly.

...

Když byly u jednoho dvounožčího doupěte. Polštářky na tlapkách měly zmrzlé a bolavé. včelka, aby si zkrátily cestu, tak zamířila kolem divné díry v zemi, ze které vytékala smradlavá voda.

,,Fuj, co to je?"

,,To je...hmmm...nevím. Ale je to něco Dvounožčího a smrdí to, což stačí na to, aby se k tomu žádná kočka ani nepřiblížila!" vysvětlila Včelka, která byla již mnohem klidnější než na hranici s Jezerním klanem.

,,A hlavně se to hemží....Krysa!" zakřičela Lištička a naježila se ji srst na zádech. Před nimi se objevila obrovská krysa s žlutými zuby. Její černé očička je nenávistně pozorovala. Bez velkých přemýšlení skočila po zrzavé kočičce s bílou náprsenkou a břichem. zakousla se ji do ramene a nechtěla se pustit. Včelka sebou zmítala ze strany na stranu, ale tvor se ji držel. Lištička a Malotlapka se ji rozběhly na pomoc. Obě chytly šedou potvoru a snažily se ji sundat z jejich kamarádky, ale zdálo se, že je to nemožné. Učednice se zakousla kryse do krku a silně trhla na jednu stranu. Krysa přestala bojovat a spadla na zem. Její žluté tesáky byly od krve. Lištička ji odkopla pryč a odplivla si.

,,Hnusné zvíře!"

,,Včelko, vám teče krev!"

,,Ale to nic, Malotlapko. Jako válečnice si zvykneš na mnohé rány."

,,Ale, tohle není obyčejné kousnutí...Ta krysa...Plamínka říkala, že na to pomáhá...česnek!" Malotlapce se vybavilo, když ji léčitelka vykládala o bylinkách. Bez přemýšlení vyrazila zpět k dvounožčímu doupěti. Tam našla opracovaný kus země. Otevřela tlamičku a zavětřila. Do nozder ji udeřila jemná vůně česneku. Ten smrad byl tak nezapomenutelný, že by ho poznala snad i ve spánku. Několikrát hrábla v opracované zemi a našla pár kousků česneku. 

,,Snad to bude stačit." mňoukla si a vzala ho do tlamičky. Rychle se vrátila k čekajícím kočkám. Než se ji stihly na něco zeptat, tak rozkousla česnek a tlamičku ji zaplnila nechutná chuť, ze které by se nejraději pozvracela. Nadechla se a začala pomazávat ránu česnekovou mastí. Její učitelka byla v ohrožení, to bylo zásadnější než pachuť v puse. Včelka a Lištička ji jen tiše pozorovaly a obě vypadaly překvapeně.

...

Když se vrátily do tábora, tak k nim Dubová léčitelka přispěchala a zkontrolovala Včelčinu ránu. Překvapeně zamrkala.

,,Česnek?"

,,To Malotlapka, prý by to mělo pomoct."

,,To je správně." zamumlala Plamínka a podívala se na učednici. V jejím pohledu bylo něco tajemného, jako když byla naše hrdinka kotětem. Pochvala léčitelky ji zahřála u srdce. Pak ji však zamrazilo, protože to potvrdilo to, nad čím celou dobu od smrti Stínotlapa myslela. Vážně se podívala na svou učitelku.

,,Můžu si s vámi promluvit? O samotě?"

,,Samozřejmě."

,,Můžete v mém doupěti. Je tam na rozdíl od vašeho prázdno....Navíc ti chci pak ještě zkontrolovat tu ráno." nabídla Plamínka.

,,Dobrá, pojď, Malotlapko." Včelčin úsměv byl vřelý a plný mentorské lásky. O to víc bolelo Malotlapku to, co ji plánovala říct. Zamířily spolu do doupěte Léčitelky.